Dopad

MAREK KVETAN

Dopad

Vernisáž ve středu 12. 11. v 18 hodin

Pozvánka

Marek Kvetan / Dopad

Kvetanova tvorba sa od začiatku vedome dotýka a pregnantne reflektuje existujúce spoločenské fenomény, doprevádzané nástupom nových technológií, digitalizácie, postprodukčných postupov v úprave obrazu, internetu a možností, ktoré ponúkajú na využitie v umeleckej praxi. V ideovej línii Kvetan využíva post-konceptuálne stratégie s výrazným prvkom kalkulácie, mätením divákovho vnímania zámerným popieraním a mnohoznačnosťou významového čítania jeho prác. Dôležitým aspektom jeho autorského prístupu je i irónia a akési subverzívne prevracanie existujúcich a všeobecne kodifikovaných zákonov a zákonitostí každodenného života. Táto jeho “vzbura” autoritám, resp. popieranie nemenného, výhodného systému, či už v rovine bežného života, alebo pretavená do inštitucionálnej, či spoločenskej kritiky je zakaždým ale nenápadná, akoby latentne prítomná pod povrchom, pripravená každú chvíľu explodovať a  ohroziť dané status quo vecí.

Samostatná výstava Dopad predstavuje dve z mnohých polôh Kvetanovej tvorby – digitálne manipulované printy a priestorové objekty. Skúmanie vzťahov medzi makroštruktúrami a mikrošruktúrami, ich vzájomné ovplyvňovanie a súčinnosť, alebo diskrepancia v zmysle vnímania a deformovania reality sú ústredným motívom veľkoformátového digitálneho printu Paralelná galaxia, 2014. Konkrétny vizuálny prvok mapy svetových veľkomiest sa svojím zväčšením, preexponovaním stáva abstrahovaným pojmom pripomínajúcim vesmírnu galaxiu. Kvetan poukazuje na skutočnosť, že aj veci dôkladne známe sa svojím vytvrhnutím z kontextu, priznaním novej funkcie stávajú neprebádanými územiami s množstvom významových a interpretačných konotácií. Hybridný objekt Archa, 2014 a Zrkadlo, 2012, tvorené kombináciou antagonistických, lacných materiálov, priznávajúci kutilské postupy DIY estetiky, alebo naopak do utilitárnych, obyčajných objektov vnášajúce vzácnejšie materiály, komunikujú odkazy, ktoré sú na prvý pohľad absurdné, no napriek tomu reflektujú široké spektrum aktuálnych tém – od socialistickej minulosti, náboženstva, morálnych hodnôt v živote súčasného, pod diktátom peňazí žijúceho, človeka nostalgického fetišizmu, kumulovania starých predmetov, polemizovaním nad vysokým a nízkym umením, alebo len bohapustým pohrávaním sa s divákovov citlivosťou a vnímaním.

Katarína Slaninová

↑  video: Cinebonbon

foto: Martina Schneiderová

 Vernisáž

Foto: Martina Schneiderová

Ptačí muž

ONDŘEJ MALEČEK

Ptačí muž

Vernisáž ve středu 1. 10. v 18 hodin

Pozvánka

Krajina může být viděna z různých úhlů v závislosti na osobnosti vnímajícího. Tedy očima „domorodce“, turisty, developera, ekologa, literáta… Obdobně odlišně byla krajina vnímánav různých dobách, v závislosti na tehdy aktuálních ideologiích, ekonomických systémech, imaginaci…

Lze se svobodně pohybovat napříč těmito světy a vrstvami, lze vstoupit do obraznosti jiných lidí a vzdálených dob? Někteří se o to pokoušejí – připomenout bychom mohli Cestu s K. H. Máchou Jaroslava Anděla a další projekty, stejně jako poutníky bez uměleckých záměrů, kteří se vydávají po stopách nejen romantických básníků a malířů.

Ondřej Maleček neproklamuje svůj vztah k obraznosti minulosti takto konceptuálně přímo, nicméně její ohlasy a rekonstrukce jsou v jeho tvorbě více než zřejmé. Pomýšlet můžeme na romantiky K. H. Máchu a C. D. Friedricha, pohádky, balady a báchorky B. Němcové nebo K. J. Erbena, milovníky šumavské divočiny K. Klostermanna nebo J. Váchala. To je svět, který je dle mého soudu v mnohém kompatibilní s Malečkovým, s jeho cestami ven a sbíráním kamenů, s jeho prožíváním, kreslířskou a malířskou intuicí – prostor, do kterého může projektovat sám sebe.

S tímto viděním ovšem nelze prolnout zcela, limitem je vlastní zkušenost a doba. Malečkovy práce tak nejsou jen projekcí, ale také interpretací a komentářem, tu a tam nenápadně podvracejícím vážnost, hlubinnost a osudovost tohoto typu zření. Tento odstup a odlehčení můžeme vyčíst především ze záměrně naivizující řeči a námětů.

Neoromanticky laděných malířů bychom u nás našli více. Tvorba některých je vypointována v brutální stránce, jiná je odstíněna obřadnou magičností, další zdůrazňuje grotesknost či směřuje ke klasicizující formě. Některé z těchto charakteristik, například občasnou temnost, lze také počítat mezi Malečkovy ingredience, jeho specifikem je však výraznější poetičnost, baladičnost. Ta formuje jeho osobitý a  nezaměnitelný výraz.

Můžeme uzavřít, že Maleček se obrací k paměti krajiny, zve nás, abychom vstoupili a prožili jednu z jejích identit, která se zrodila v interakci mezi člověkem a místem. Představuje jeden z možných pohledů na naše okolí, který je stále oslovující a silný.

Ondřej Navrátil

Vernisáž

foto: Martina Schneiderová

Stafáž přítomnosti

JAKUB TOMÁŠ

Stafáž přítomnosti

Vernisáž ve středu 21. 5. v 18 hodin

Obraz Dobrý den pane Courbete, Signacu, Cézanne! parafrázuje známý obraz autora manifestu realismu. Měšťané, jejichž pozornosti a uznání se Courbet dovolával, jsou v Tomášově podání nahrazeni malíři – pokračovateli. Mění se perspektiva, umělec se zdraví s umělci, kteří teprve přijdou, ani oni to nebudou mít lehké, to zase víme my, z naší perspektivy o sto padesát let dál, a tato je nám současně připomenuta tím, na co bychom při zkoumání figurální kompozice málem zapomněli – totiž, že se díváme na zátiší. Figurální zátiší? Iluzivní malba Jakuba Tomáše nevytváří iluzi skutečného setkání Courbeta se Signacem a Cézannem, ti se stávají informacemi, významy a představami, které lze modelovat v prostoru. Jakub konstruuje mentální prostor jako scénu, pro níž naše těkající i uvážlivá pozornost vystřihuje obrázky.

Scéničnost těchto iluzivně prostorových koláží plynule navazuje na předchozí Jakubovy cykly s náměty inscenovaných zátiší, letních kin, divadelních jevišť či prostoru před školní tabulí. Obraz jako prostor, na němž je cosi předváděno, sám sebe tematizuje a komentuje zobrazeným námětem. V malířských cyklech z let 2010 až 2013 autor ještě umocňuje divácký pohled kruhovými formáty obrazů – rám, vymezení pozorované scény, se přizpůsobuje oblosti lidského zorného pole, teatralizuje do tvaru divadelního kukátka.

Motiv konstrukce, a to zejména konstrukce ze stavebních materiálů odkazující na fenomén kutilství, v posledních letech úspěšně prosákl do všech výtvarných oborů. V tomto trendu se svébytně pohybuje i Jakub, když nasbíraný obrazový materiál prvně jako „malý modelář“ stříhá, podlepuje, prořezává a vsazuje do scény s dalšími předměty, aby z něj vznikl model – předloha pro malovaný obraz. Aranžovaný nebo nahodilý výsek ze světa hromadících se reprodukcí, kartonů a špejlí. Obraz skutečnosti.

Konstrukce scén pracují s literárními, historickými či kunsthistorickými odkazy, tematizují možnosti zachycení pohybu či obecněji času v obraze (iluzi pohybu prostorovým řetězením jedné a téže fotografie, či naopak výrazově volnou stylizací fotografického materiálu původně zaměřeného na analýzu pohybu), a jako jejich spojnice se objevuje fenomén návodu.

Manifestovaný realismus scén, něčeho, na co bychom mohli „opravdu“ narazit, s předměty, které bychom mohli uchopit, paradoxně postupně prohlubuje pocit neskutečnosti, představu hry „jako“ (romantismus lučištníka, sentiment historie, modýlek, divadlo). Obraz přitom i ve všech skladebných prvcích vychází z naprosto konkrétního (fotografie muže, praktický návod, realistické zobrazení, malba celku podle předlohy). Jsme natolik připraveni na malířskou koláž, na volné vršení a křížení obrazů, že nás racionalita skutečnosti, při budování prostoru Tomášových pláten hravou konstrukcí, perspektivou a stíny „figur“ překvapuje a mate.

Do této „hry na skutečnost“ zapadají také papírové obrazy/objekty z cyklu Ohledání místa, v nichž autor klasickou formou obrazu měnícího se pod úhly pohledu diváka v obraz jiný, představuje vždy různé vize místa, kde došlo ke zločinu. Hra na odhalení přitom podsouvá otázku, zda opravdu k odhalení došlo.

Stafáž přítomnosti je kritickým zhodnocením fenoménu skutečnosti malířskými prostředky a současně vtipnou glosou o malířské současnosti.

Petr Kovář

↑  video: Cinebonbon

Jakub Tomáš (1982) pochází z Jihlavy a vysokoškolskému studiu se věnoval nejdříve v Plzni na Pedagogické fakultě a poté mezi lety 2006 až 2012 v Praze na Akademii výtvarných umění pod vedením Vladimíra Kokolii a Jiřího Sopka. V Sopkově ateliéru také úspěšně absolvoval. Realizoval nebo se podílel na řadě výstav v tuzemsku ale i zahraničí; v roce 2012 jej výstavou S = π . r 2 do programu Start Up zařadila Galerie hlavního města Prahy, v letech 2013 až 2015 je jeho tvorba prezentována v rámci francouzské Artotéque Champagne Ardene v Remeši. Připomenout lze také výstavu Princip přeplňování v jihlavské galerii Půda, nebo letošní tematicky související Sen umělcův v galerii D9 v Českých Budějovicích a Střih v Galerii DOMA v Kyjově. Žije a tvoří v Jihlavě.

Foto: Martina Schneiderová

Domácí úlohy

JÁN ŠIPÖCZ

Domácí úlohy

Vernisáž ve středu 9. 4. v 18 hodin

Zdálo se mi to neuvěřitelné, ale skutečně i současný umělec může být ve své práci významně ovlivňován sezónou – ročním obdobím, podobně jako třeba zemědělec. V letních měsících hledá své náměty venku, zatímco v krátkých temných dnech řeší domácí úlohy. Úlohy pro které zcela stačí umělé světlo, stativ, stůl. Ve shodě s tímto přirozeným rytmem představuje galerie OFF/FORMAT výsledky zimního Šipöczova období v době přechodu na letní čas.

V dřívějších fotografických sériích se Ján Šipöcz vyjadřoval jako dokumentarista, byť svérázný; ať už šlo o dokumentování vlastních traumat z dětství, nebo situací a objektů ve svém okolí. Formálně měly vždy podobu zátiší vypůjčených z naší skutečnosti ve znepokojivě nemanipulativní čistotě (Traumy z detstva 2008, Sucháre 2010, Labute 2010, Krmítka 2012, Objekty záujmu 2013). Tyto „ready-mades“ získávají vlastní výtvarnou kvalitu, jíž jsme, zasazenou do souvislostí žitého prostoru, dříve nevnímali, a současně před námi defilují jako kuriózní profil lidských aktivit.

Výstava Domácí úlohy tuto strategii rozvíjí, mimo jiné technikou apropriace. Přivlastnění cizího výtvarného díla je jednou z forem konceptuálního umění fungujících od šedesátých let minulého století. Ján si přivlastňuje cizí fotografický materiál, který autorsky přehodnocuje. Nejedná se však o výtvarná díla, ale rodinné fotky, diapozitivy, které se běžně objevují v bazarech a internetových aukcích. Z cizího fotografického archívu plného individuálních zážitků vytváří archív, v němž je tato paměť kolektivizována. Autor tak činí například výtvarným zásahem, při němž mizí konkrétní rysy rodinných příslušníků a vynikají tak typizované scény otevřené pro konkrétní vzpomínky kohokoliv. Jinde tuto kolektivizaci paměti ironizuje naivistickým dokreslením události, groteskní akcí na pozadí všední momentky.

Že má přivlastňování skutečnosti širší rámec ukazuje druhé apropriované album, které naopak, jak již naznačuje název Osobný audit, patří autorově rodině. Ján je se zachycenými scénami osobně spojen, buď je přímo v záběru nebo někde poblíž, ale nikdy sám nemačkal spoušť, nevolil záběr – všechny fotografie byly pořízeny před jeho patnáctinami, než se sám začal věnovat studiu fotografie. K povaze materiálu zde přistupuje osobněji tím, že do kompozic vytvořených rodinnými příslušníky zasahuje svým autorským okem – poučeně si z nich vybírá detaily, mění atmosféru i účel fotografie.

Třetím z dokumentů o naší paměti a jejím vztahu ke skutečnosti jsou velkoformátové fotografie, které dosud netvoří ucelenou sérii. Je možné na snímku spatřit věc samu o sobě? Způsobit, že nebude vtažena do hry souvislostí? Asi nelze. Když ničím jiným, tak způsobem focení, kompozicí, ostrostí za sebou povleče úhel pohledu fotografovy reality. Ale i s těmito možnostmi si lze účelově hrát – objekty jsou na snímcích samy, nekomplikované, precizní, mnohdy jako by spadaly do žánru produktové fotografie, která má přesvědčivě a lákavě věc propagovat. Bez dalšího kontextu, propagačního zázemí však působí spíše jako objevy, zjevení, která se snažíme prozkoumat, střízlivě, přitom v archeologickém dramatu bádání a snění. Tohle nejsou bizarní kousky. Jsou to výseky z naší všední reality, jen v opuštěnosti vlastního prostředí nevšedně ztuhlé a zvláštně ustrojené, jako uspaný pacient na stole chirurga nebo rodina, která vyrazila do fotoateliéru s nadějí na věčnost tohoto momentu.

Domácí úlohy jsou práce realizované doma nebo domovem. Pokusem uchopit to cizí a pohyblivé, vždy znovu, jako zprávu o vlastním prostoru. Skuliny skutečnosti a kukátka individuálních realit.

Petr Kovář

↑  video: Cinebonbon

foto: Martina Schneiderová

Vnitřní (vě)dění

PATRIK KRIŠŠÁK

Vnitřní (vě)dění

26. 2. − 2. 4. 2014

Vernisáž ve středu 26. 2. v 18 hodin

Pozvánka

Když jsme před časem navštívili ateliér Patrika Kriššáka, představil nám nejprve instalaci sestávající se z kruhové zářivky a papírové role, jejíž samovolný vznik ho zaujal práve toho dne. Poté jsme se pohybovali členitým prostředím omšelé haly a probírali se obrazy, objekty a krabicemi různorodého materiálu, přičemž se někdy zdálo, že tato činnost je i pro samotného umělce radostným znovunalézáním. Přehlédnout jsme nemohli obrazy z jelení či srncí kůže, do jejichž srsti autorpomocí „depilace“ kreslil ženské siluety v intimních situacích nebo jednoduché symboly a tvary. Lze je interpretovat v různých rovinách: v samotné experimentální, stejně jako smyslově emoční – skrze ambivalentní pohyb mezi přitažlivou a ohrožující živocišností. Ženské figury jsou zároven odkazem na autorovu zkušenost s genderovou komunikacní bariérou, volba materiálu souvisí i s jeho někdejší prací – výrobou bubnů. Právě tento nepříliš příjemný zážitek může stát u kořenů šamansky vážného a zároveň ironického prohlášení: „Verím, že použitím tohoto materiálu napravím karmu ludstva kvôli smrti techto zvierat.“

Jiným opakovaně používaným materiálem je pryskyřice, do které zatavuje bežné předměty. Činí z nich tak cosi exkluzivního, nedosažitelného, podobného malým lidovým oltáříčkům. Tyto pryskyřicové objekty stejně jako některé obrazy pak doplňuje jednoduchými obvody a světelnými zdroji, přičemž elektřina je zde prezentována jako poněkud magický fenomén. Díky zářivkám obrazy expandují do prostoru, stávají se pluralitní asambláží, zároveň nás mohou upomenout na rané Flavinovy „ikony“. I zde má světlo především charakter aurického záření.

Najít se tehdy nepodařilo pro autora důležitou Základní jednotku malby, miniaturní plátno s prostým tahem štětce. Můžeme v ní vidět „primární gesto“, koncentrát malířské tradice, spíše však kostku absurdního lega, pitvu malby. V tomto smyslu lze tento obrázek vnímat v kontextu historie ironických interpretací malířské exprese, připomenout můžeme například stylové komiksové přepisy Roye Lichtensteina. Tyto a další tvůrčí strategie nám ukazují, že mezi typické znaky Kriššákovy tvorby patří jisté nutkavé těkání mezi myšlenkami a prostředky, intuitivní orientace, stejně jako DIY přístupy, které rezonují ve formě i obsahu. Před divákem se pak zvláště při konfrontaci s poěetnějším celkem otevírá konzistentní a zároveň funkční model, nadaný energií bezprostřední tvořivosti, individuálnosti, který je přístupný mnoha interpretacím.

Ondřej Navrátil

www.patrikkrissak.com

↑  video: Cinebonbon

Indoor adventure

TIMO

Indoor adventure

15. 1. − 19. 2. 2014

Vernisáž ve středu 15. 1. v 18 hodin

Pozvánka

Otázka líbivosti pláště

TOMÁŠ MORAVEC

Otázka líbivosti pláště

20. 11. 2013 − 8. 1. 2014

Vernisáž ve středu 20. 11. v 18 hodin

Pozvánka

INFP (snílek) INFJ (umělec)

NIKOLA ČULÍK

DANA SAHÁNKOVÁ

INFP (snílek) INFJ (umělec)

2. 10. − 6. 11. 2013

Vernisáž ve středu 2. 10. v 18 hodin

Pozvánka

„Červenou nití akce je setkání dvou stvoření na jednom prostoru a pokus o navázání takové komunikace, která umožní využití daného prostoru, aniž by se pokud možno tito jedinci povraždili. Otázkou je, nakolik se bude jednat o princip symbiózy a nakolik o princip parazitismu…“ Takto popisují Nikola Čulík a Dana Sahánková své setkání v galerii OFF/FORMAT. Tu týden před vernisáží obývali a v rámci vzájemného dialogu se zde rodila jejich společná prezentace. Výsledek by pak měl být spíše než představením dvou oddělených tvůrčích celků jedním organickým tvarem, evolučním experimentujícím propletencem plodícím symbionty i parazity.

Lze se domnívat, že Čulík a Sahánková mají mnohé předpoklady pro to, aby v tomto setkávání nalezli společnou řeč. Pojí je dlouhodobé přátelství, stejně jako studia v ateliéru kresby na Akademii výtvarných umění. Podobné ladění naznačuje i test osobnosti, který před pár lety na sobě nezávisle absolvovali. Výsledkem byly podobné charakteristiky, jejichž kódové označení bylo vybráno pro název současné výstavy. A v neposlední řadě – podobné akcenty lze spatřovat ve více aspektech jejich tvorby.

Čulík typicky vytváří početné série kreseb na malých formátech. Osvojil si přitom charakteristickou techniku, kdy za pomoci tužky, grafitu, gumy a pásky pracuje kreslířsky i malířštějším způsobem. Kresby využívající umělecké zkratky přirozeně prolíná s texty. Průběžně vznikající cykly pak mohou být v galeriích prezentovány různě, nicméně zřetelná zůstává vnitřní vazba deníkového charakteru. Autorovým médiem jsou ale stále více také samotné galerie, které přetváří v kompaktní environment. Bílé zdi doplňuje jakoby improvizovanými zásahy oblíbenými kreslířskými nástroji nebo páskou. Do prostoru pak prorůstají drobné objekty i členitější instalace. Stejně jako tyto výrazové prostředky, kumuluje autor i náměty, které se mohou jevit jako změť reflexí niterných prožitků, každodenních zkušeností i společenských a mediálních témat. Nicméně i ty vždy spojuje pevný jednotící rámec, kterým je autorův silně osobní pohled. V tom se mísí výrazná existenciální zainteresovanost – úzkosti, vzpomínky, sny nebo lásky – s jistou ironií a humorem zpětného hodnocení.

Dnes především velkoformátové kresby Sahánkové se vyjadřují bohatými texturami a valéry trpělivě budovaných šrafur. Působivé expresivní temné plochy kontrastují a nebo jsou prosvěcovány světlem papíru. Tyto výrazové prostředky konvenují námětům, kterými jsou stabilně uhrančivé šelmy. Ty často umisťuje mezi fragmenty lidských příbytků, do povědomých rodinných interiérů, ze kterých se již vytratili lidé. Jsou přitom transformovány hustou srstí, která vše obaluje a živé i neživé srůstá v  kompaktní masu. Známé tak rezonuje v jiných emočních vrstvách, generuje nové obsahy a stává se ambivalentním.

Stáváme se tak svědky dialogu vedeného řečí kresby, vyjádřeného v černé, bílé a odstínech šedi, jehož obsahem je intimní výpověď o světě uvnitř.

Ondřej Navrátil

↑  video: Cinebonbon

↑  foto: OFF/F

Oheň začíná stále znovu

JAN PFEIFFER

Oheň začíná stále znovu

29. 5. − 3. 7. 2013

Vernisáž ve středu 29. 5. v 18 hodin

architektka výstavy: Karina Kottová

Pozvánka

Název výstavy Jana Pfeiffera pronásleduje stále přítomnou energii, která však na povrch vyhřezne jen místy, jenom někde (něčím) se dokáže proměnit v tančící plameny. Ve zřídlo. V pramen, který tak může dál napájet naše představy o síle této energie.

Otázku, zdali jsme nyní u zřídla, nebo jen chytáme jeho odlesk, si klade také autor. Dlouhodobě se zabývá interakcí mezi myšlením a prostorem, v němž jedinec či společnost existují, ať už je prostor tím, co naše myšlenky „tvaruje“, nebo naopak tím, do čeho jsou naše myšlenky otištěny – kontejnery idejí. Lze z takového architektonického či urbánního kontejneru myšlenku vyjmout v její plné síle? A kde nejlépe?

Dívka „tančící“ prostřednictvím eurytmie˜ název výstavy, sdělení o „trvání v opakování“, zve diváka do mapy Pfeifferových osobních cest poslední doby. Co je dole, je i nahoře, malé se odráží ve velkém a naopak; možná je tedy i náš pohyb časoprostorem jakousi eurytmií. Pohybem, který oživením proudů sil v těle nechává dopřát výrazu něčemu na člověku nezávislému. Pfeiffer zkoumá své cesty jako úvahu nad přiblížením se k architektonickým zřídlům zmiňované energie. Od osobního se dostává k obecnému, když nás vede symbolickou krajinou přes motiv plamene kruhového objezdu v palestinském Ramaláhu, pod korunu Staroměstské mostecké věže a pak i do ní, do koruny a poustevnické jeskyně v jednom.

Pfeifferovy projekty v rámci současných konceptuálně prostorových tendencí navozují dojem vědeckého výzkumu, vizualizace intelektuální analýzy stanoveného problému. Přitom „konstrukce“ výstavy nemá daleko k básni. Autor vytváří se značnou mírou intuice vztah mezi vzdálenými prvky tak, že vzniká myšlenkové těžiště, ve kterém se „čtenáři“, poté co ho dobude, stále volně dýchá. Černobílé fotografie zachycují papírové skici míst. Modely uskutečněných setkání (se zřídly) – možná podobně, jako si pravěký lovec vytváří obraz toho, co chce přivolat, ulovit, ovládnout. Absence barev pak umožňuje soustředění výhradně na tvar. Ten má ve výstavě určující roli klíčníka i imitátora. Charakteristická je koruna ze Staroměstské mostecké věže. Věž sloužila jako opevnění a současně představuje typ vítězného oblouku. Koruna, na místě svorníku, svádí tlaky žeber klenby – tvar tíhy celé stavby. Zbytečný patos nad imitací korunovačního klenotu?

Kde má svůj nový starý začátek nová Palestina? Kde New York? A kde staromládenecký život emigranta? Jak se šíří tvary, které zasvěcují? V 18. století se Ernestovi Chladnimu podařilo vizualizovat hudbu. Na desce rozechvívané zvukovými vibracemi se v přísné zákonitosti podle hloubky tónů rodí obrazce. Jemný písek se poddává své eurytmii a tvoří v sobě cesty.

Petr Kovář

˜Eurytmie je pohybový systém vyvinutý zakladatelem Antroposofie Rudolfem Steinerem jako přímá řeč těla člověka, umožňující bezprostřední sdělení pomocí systmu pohybu reprezentujících základní hlásky. (Definice: Viktor Čech)

Vernisáž

 Instalace

Jak se do lesa volá, tak se z lesa neozývá

DENISA KRAUSOVÁ

Jak se do lesa volá, tak se z lesa neozývá

17. 4. − 19. 5. 2013

Vernisáž ve středu 17. 4. v 18 hodin

Pozvánka

Tvorba Denisy Krausové je v širokém povědomí spojována s výraznou „autobiografičností“ a narativností. Obrazy přeplněné motivy obecných příběhů a osobních zážitků, v rané fázi ještě podpořené naivizujícím rukopisem, využívají kolážové formy záznamu a svérázně v sobě spojují malířské gesto s jemnou kresebností, což způsobuje, že obrazová plocha je stále jaksi aktivní, tepající různými perspektivami zaostření. Právě příběhovost a mnohočetnost prvků v obraze je pro autorku výzvou balancovat na hraně ilustrace.

Na celku, který Krausová představuje v galerii OFF/FORMAT, je patrný nárůst vzdálenosti od této hranice. Formální znaky zůstávají na první pohled stejné, ale stále rozměrnější obrazový prostor je čištěn do výraznějších jednoznačnějších ploch, tvarová kompozice je redukována a vyprávění příběhu zhutnělo. Jakoby Denisa ztratila něco z márquezovské spletité upovídanosti, a přitom zůstala věrná svému magickému realismu. Autobiografičnost je pak naplňována nepřímo, vloženými odkazy na díla jiných autorů, která na Denisu zapůsobila či otiskem předmětů, které spoluurčují její životní prostor a vstupují tak do rozmalovaných fantazijních kompozic jako neodbytně diskutující měřítko toho, co je teď a tady, doma.

Doma zůstává Denisa Krausová volbou klasických témat krajiny a zátiší. Přesto jako bychom se zdráhali její díla do té či oné kategorie zařadit. Není výjimkou, že zátiší prorůstá krajinářskými motivy a krajina skutečná se mění spíše v krajinu mentální. Jiří Ševčík v souvislosti s nedávno (a stále) hojně diskutovaným problémem role malby uvádí, že krajina nebo zátiší samo o sobě se současnému malíři tématem nestává, zůstane zprostředkovaným obrazem uvnitř silnější druhé „přírody“ současné společnosti. Vlastním tématem se stává zprostředkovanost, medializace pohledu. Krajinu tu vidíme skrze nastraženou rybářskou síť, v níž uvízla společenská fakta, náboženské symboly, uměleckohistorické aluze. Denisa se nebojí silných významů (krucifix, srdce, chrám), ale nakládá s nimi tak, že se z nich štiplavý patos vytrácí. Přitom rozhodně nezůstávají němé; krucifix se spojuje s difenbachií, květinou, která tak přiléhavě definuje domáckost a bytové interiéry minulého režimu.

Jak se do lesa volá… důvěra, přitakání světu spravedlivému, kde dobro je opláceno dobrem a na zlého čeká trest? Ale z lesa se hlas vrací proměněn – o pohyb v lese, o tanec s ozvěnou. Plot nebo království, posvátný nebo obyčejný. Kříž jsou dvě prkna. Snad proto jsou Denisiny obrazy tak „funkční“ – do známého, a tedy bezpečného vrůstá napětí zevnitř. Věci nemají pravá jména. Mění je, i když se odsud nehnou. Jakpak, že v dešti schopni jsme klidně spát?^*

 Petr Kovář

^{*Sledě, živé sledě}

Vernisáž

↑  foto: Martina Schneiderová

↑  video: Cinebonbon