Domácí úlohy

JÁN ŠIPÖCZ

Domácí úlohy

Vernisáž ve středu 9. 4. v 18 hodin

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zdálo se mi to neuvěřitelné, ale skutečně i současný umělec může být ve své práci významně ovlivňován sezónou – ročním obdobím, podobně jako třeba zemědělec. V letních měsících hledá své náměty venku, zatímco v krátkých temných dnech řeší domácí úlohy. Úlohy pro které zcela stačí umělé světlo, stativ, stůl. Ve shodě s tímto přirozeným rytmem představuje galerie OFF/FORMAT výsledky zimního Šipöczova období v době přechodu na letní čas.

V dřívějších fotografických sériích se Ján Šipöcz vyjadřoval jako dokumentarista, byť svérázný; ať už šlo o dokumentování vlastních traumat z dětství, nebo situací a objektů ve svém okolí. Formálně měly vždy podobu zátiší vypůjčených z naší skutečnosti ve znepokojivě nemanipulativní čistotě (Traumy z detstva 2008, Sucháre 2010, Labute 2010, Krmítka 2012, Objekty záujmu 2013). Tyto „ready-mades“ získávají vlastní výtvarnou kvalitu, jíž jsme, zasazenou do souvislostí žitého prostoru, dříve nevnímali, a současně před námi defilují jako kuriózní profil lidských aktivit.

Výstava Domácí úlohy tuto strategii rozvíjí, mimo jiné technikou apropriace. Přivlastnění cizího výtvarného díla je jednou z forem konceptuálního umění fungujících od šedesátých let minulého století. Ján si přivlastňuje cizí fotografický materiál, který autorsky přehodnocuje. Nejedná se však o výtvarná díla, ale rodinné fotky, diapozitivy, které se běžně objevují v bazarech a internetových aukcích. Z cizího fotografického archívu plného individuálních zážitků vytváří archív, v němž je tato paměť kolektivizována. Autor tak činí například výtvarným zásahem, při němž mizí konkrétní rysy rodinných příslušníků a vynikají tak typizované scény otevřené pro konkrétní vzpomínky kohokoliv. Jinde tuto kolektivizaci paměti ironizuje naivistickým dokreslením události, groteskní akcí na pozadí všední momentky.

Že má přivlastňování skutečnosti širší rámec ukazuje druhé apropriované album, které naopak, jak již naznačuje název Osobný audit, patří autorově rodině. Ján je se zachycenými scénami osobně spojen, buď je přímo v záběru nebo někde poblíž, ale nikdy sám nemačkal spoušť, nevolil záběr – všechny fotografie byly pořízeny před jeho patnáctinami, než se sám začal věnovat studiu fotografie. K povaze materiálu zde přistupuje osobněji tím, že do kompozic vytvořených rodinnými příslušníky zasahuje svým autorským okem – poučeně si z nich vybírá detaily, mění atmosféru i účel fotografie.

Třetím z dokumentů o naší paměti a jejím vztahu ke skutečnosti jsou velkoformátové fotografie, které dosud netvoří ucelenou sérii. Je možné na snímku spatřit věc samu o sobě? Způsobit, že nebude vtažena do hry souvislostí? Asi nelze. Když ničím jiným, tak způsobem focení, kompozicí, ostrostí za sebou povleče úhel pohledu fotografovy reality. Ale i s těmito možnostmi si lze účelově hrát – objekty jsou na snímcích samy, nekomplikované, precizní, mnohdy jako by spadaly do žánru produktové fotografie, která má přesvědčivě a lákavě věc propagovat. Bez dalšího kontextu, propagačního zázemí však působí spíše jako objevy, zjevení, která se snažíme prozkoumat, střízlivě, přitom v archeologickém dramatu bádání a snění. Tohle nejsou bizarní kousky. Jsou to výseky z naší všední reality, jen v opuštěnosti vlastního prostředí nevšedně ztuhlé a zvláštně ustrojené, jako uspaný pacient na stole chirurga nebo rodina, která vyrazila do fotoateliéru s nadějí na věčnost tohoto momentu.

Domácí úlohy jsou práce realizované doma nebo domovem. Pokusem uchopit to cizí a pohyblivé, vždy znovu, jako zprávu o vlastním prostoru. Skuliny skutečnosti a kukátka individuálních realit.

Petr Kovář

↑  video: Cinebonbon

 

             

 

 

                             

foto: Martina Schneiderová

«

Vnitřní (vě)dění

PATRIK KRIŠŠÁK

Vnitřní (vě)dění

26. 2. − 2. 4. 2014

Vernisáž ve středu 26. 2. v 18 hodin

Pozvánka

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Když jsme před časem navštívili ateliér Patrika Kriššáka, představil nám nejprve instalaci sestávající se z kruhové zářivky a papírové role, jejíž samovolný vznik ho zaujal práve toho dne. Poté jsme se pohybovali členitým prostředím omšelé haly a probírali se obrazy, objekty a krabicemi různorodého materiálu, přičemž se někdy zdálo, že tato činnost je i pro samotného umělce radostným znovunalézáním. Přehlédnout jsme nemohli obrazy z jelení či srncí kůže, do jejichž srsti autorpomocí „depilace“ kreslil ženské siluety v intimních situacích nebo jednoduché symboly a tvary. Lze je interpretovat v různých rovinách: v samotné experimentální, stejně jako smyslově emoční – skrze ambivalentní pohyb mezi přitažlivou a ohrožující živocišností. Ženské figury jsou zároven odkazem na autorovu zkušenost s genderovou komunikacní bariérou, volba materiálu souvisí i s jeho někdejší prací – výrobou bubnů. Právě tento nepříliš příjemný zážitek může stát u kořenů šamansky vážného a zároveň ironického prohlášení: „Verím, že použitím tohoto materiálu napravím karmu ludstva kvôli smrti techto zvierat.“

Jiným opakovaně používaným materiálem je pryskyřice, do které zatavuje bežné předměty. Činí z nich tak cosi exkluzivního, nedosažitelného, podobného malým lidovým oltáříčkům. Tyto pryskyřicové objekty stejně jako některé obrazy pak doplňuje jednoduchými obvody a světelnými zdroji, přičemž elektřina je zde prezentována jako poněkud magický fenomén. Díky zářivkám obrazy expandují do prostoru, stávají se pluralitní asambláží, zároveň nás mohou upomenout na rané Flavinovy „ikony“. I zde má světlo především charakter aurického záření.

Najít se tehdy nepodařilo pro autora důležitou Základní jednotku malby, miniaturní plátno s prostým tahem štětce. Můžeme v ní vidět „primární gesto“, koncentrát malířské tradice, spíše však kostku absurdního lega, pitvu malby. V tomto smyslu lze tento obrázek vnímat v kontextu historie ironických interpretací malířské exprese, připomenout můžeme například stylové komiksové přepisy Roye Lichtensteina. Tyto a další tvůrčí strategie nám ukazují, že mezi typické znaky Kriššákovy tvorby patří jisté nutkavé těkání mezi myšlenkami a prostředky, intuitivní orientace, stejně jako DIY přístupy, které rezonují ve formě i obsahu. Před divákem se pak zvláště při konfrontaci s poěetnějším celkem otevírá konzistentní a zároveň funkční model, nadaný energií bezprostřední tvořivosti, individuálnosti, který je přístupný mnoha interpretacím.

Ondřej Navrátil

www.patrikkrissak.com

 

↑  video: Cinebonbon

 

          

 

      

 

 

«

Indoor adventure

TIMO

Indoor adventure

15. 1. − 19. 2. 2014

Vernisáž ve středu 15. 1. v 18 hodin

Pozvánka

 



 


 


 


 


 


Díky Timovi si všichni pamatujeme, kolik kilometrů je to z Brna do Albertiny. A to přesto, že svůj piece byl nucen přemalovat, stejně jako třeba parafrázi vizuálu společnosti Home credit (Home less) v outdoorové galerii Myšina. Podobný formát věnoval v době podzimních předčasných voleb i komunistické straně, když jejich billboard s aktuálním propagačním heslem „S lidmi pro lidi“ doplnil o portrét umučeného faráře Toufara. Timo ve všech těchto případech sahá ke strategii rozrušující propagační nalévárnu zvolených společností zneužitím její vlastní struktury. Vzniká takový propagační oxymorón, zbortěné harfy tón. Přímočaře tak navazuje na metody užívané např. v Kanadě založenou skupinou Adbusters, či obecněji strategie současného cultural jamingu a Situacionistů padesátých let s inspirací v lettrismu a dadaismu. Přestože potrefení reagují a my se smějeme, jsme to my, kteří mají blíž do Alberta než do Albertiny.


Společným jmenovatelem výše zmíněných akcí je také pozornost médií. Ta by ovšem pro komplexnost Timovy tvorby měla patřit i jeho lyrickým vyznáním, krátkým slovním hrám a apelům, jimiž už skoro dvacet let spolutvoří atmosféru Brna, jeho ulic, tramvajových zastávek, podchodů a mostů. Timo sice nebyl v roce 2010 v českém pavilonu v Šanghaji, přesto nejlépe (ne)naplňuje podstatu street artu. Není aktivista, je umělec, ale není designer. Kontinuálně, s poetickou jemností i aktivistickou razancí reaguje na společenské dění i vlastní pozici v něm. K nejsilnějším pak patří realizace s méně přímočarou interpretací, které však právě proto dokáží, vhodně umístěné v prostoru, oslovit téměř všechny: NEBOJ. Nebo CHOVEJTE SE SLUŠNĚ, kdy apel nasprejovaný na zdi sám relativizuje „slušné“ chování naší předsudečností o vandalismu a s ním i mandát takové apely vynášet.


Pro OFF/FORMAT jsme s Timem ve shodě zamítli outdoorové dobrodružství v indooru. Místo toho máme možnost doplnit mediální pozornost o zázemí autorovy tvorby, o to, co podobně jako venkovní realizace vzniká z intenzivní vnitřní potřeby, a dovnitř je určeno. Takové jsou série kreseb čajových sáčků a sešlápnutých plechovek. Kresba je civilní, citlivá, modelace tvořená pečlivou šrafurou. Na kresbách není na první pohled nic dráždivého, až na jejich spojení s naším outdoorovým obrazem autora. V obalech zboží, které zjednodušují jeho distribuci a konzumaci, jako bychom opět ucítili aktivistické téma účtující s konzumní společností, ovšem ve zcela odlišné formě. V té, která se blíží jeho nenápadným básním na nárožích, poezii ve všedním běhu lapané. Timo zde sahá po procesuálnosti, po mnohahodinové dřině s „opisováním“ krásných banalit. Básnicky bydlí Timo, vítejte v obýváku! Je skutečně fascinován – jejich tvarem i rolí, jež se k němu přirozeně váže. Zpaměti cituje J. H. Krchovského: „Dnes jsem si koupil květináč / a zasadil pažitku / Děkuji, Bože! Není zač… / dnešek byl plný zážitků.“


Ve výběru se ocitají také lingvistické hříčky a apely, jejichž alternace se v některých případech objevily také v ulicích. Název Indoor adventure je tak primárně ironickým kontrastem k anglicismům užívaných v „umění ulice“, ale také odkazem k nezbytnosti zvnitřnění, protože podstatnější, než zda se zrovna nachází před nebo za dveřmi, je Timova přičinlivá pozornost ke světu a pravdivost ve výpovědích.


Petr Kovář


 


          


Vernisáž


            


Foto: Tomáš Tůma



						                        

												
                    

					    					

                

            
						
		

	        
        

        	

            	

                	
                        
                	
                

            

            
            

            	

                	

                        
Otázka líbivosti pláště

                        
TOMÁŠ MORAVEC


Otázka líbivosti pláště




20. 11. 2013 − 8. 1. 2014


Vernisáž ve středu 20. 11. v 18 hodin


 


Pozvánka






 


 


 


 


 


 


 


 


 


V případě výstavy Otázka líbivosti pláště vstupuje návštěvník do potemnělé místnosti, kde je schopen rozeznávat v pravidelných intervalech zprvu jen záblesky světla. Prostor galerie je proměněn světelně i dispozičně ve prospěch samotné projekce videa, která se stává dominantou výstavy, zaroveň jejím jediným artefaktem.


Objektem videa je rotující lesklý předmět. Prefabrikovaná plechová nádoba, která se sama během necelých čtyř minut bez vnějšího zásahu hroutí – z pravidelného tvaru hranolu do podoby více organického až expresivně vyhlížejícího objektu. Fyzikální pokus a nadsázka skryta za samotným procesem vlastního zhroucení formy je jakousi antitezi k explozi. Namísto výbuchu sledujeme do sebe se hroutící nasvícený předmět, jehož význam či jakákoli společensky uznaná hodnota je spjata s užitkem mezi hotelovou kuchyní a lakýrnictvím.


Tomáš Moravec rozvíjí dlouhodobě ve své tvorbě práci s průmyslovými materiály a jejich doslovně řečeno dynamickými a statickými vlastnostmi (europaleta, kabelážní špulka, papírové balíky). Ve fázi experimentů či pokusů pracuje také s abstraktní a téměř neviditelnou materializací zdrojů energie či hmoty (světlo, voda, dým, hélium). Tento laboratorní a přitom i kutilský aspekt, který je často skryt za díly Tomáše Moravce se stává odhalovaným nebo pouze jen znejisťujícím obsahem jeho videí a prostorových instalací.


Role autora i pozorovatele je ve videu Otázka líbivosti pláště suplována rotujícím pohybem samotného předmětu, kdy se zjevným voyeristickým podtextem sledujeme my jako diváci “přirozenou” proměnu neživého předmětu. Více než zrakem máme tendenci obraz nejprve rozpoznávat vlastním pohybem v prostoru galerie a také skrze vnímání jemných zvukových impulsů, které vedou k přímé “materializaci” světla z video projekce. Tomáš Moravec tak neodhaluje přímočaře “automatismus” sochařského procesu, ale naopak vizuálně zprostředkovává zatejené.


Martin Mazanec




↑  video: Cinebonbon

      


 


                  


 


 


 



						                        

												
                    

					    « 					

                

            
						
		

	        
        

        	

            	

                	
                        
                	
                

            

            
            

            	

                	

                        
INFP (snílek) INFJ (umělec)

                        
NIKOLA ČULÍK


DANA SAHÁNKOVÁ


INFP (snílek) INFJ (umělec)




2. 10. − 6. 11. 2013


Vernisáž ve středu 2. 10. v 18 hodin


Pozvánka


 


 


 


 


 






„Červenou nití akce je setkání dvou stvoření na jednom prostoru a pokus o navázání takové komunikace, která umožní využití daného prostoru, aniž by se pokud možno tito jedinci povraždili. Otázkou je, nakolik se bude jednat o princip symbiózy a nakolik o princip parazitismu…“ Takto popisují Nikola Čulík a Dana Sahánková své setkání v galerii OFF/FORMAT. Tu týden před vernisáží obývali a v rámci vzájemného dialogu se zde rodila jejich společná prezentace. Výsledek by pak měl být spíše než představením dvou oddělených tvůrčích celků jedním organickým tvarem, evolučním experimentujícím propletencem plodícím symbionty i parazity.


Lze se domnívat, že Čulík a Sahánková mají mnohé předpoklady pro to, aby v tomto setkávání nalezli společnou řeč. Pojí je dlouhodobé přátelství, stejně jako studia v ateliéru kresby na Akademii výtvarných umění. Podobné ladění naznačuje i test osobnosti, který před pár lety na sobě nezávisle absolvovali. Výsledkem byly podobné charakteristiky, jejichž kódové označení bylo vybráno pro název současné výstavy. A v neposlední řadě – podobné akcenty lze spatřovat ve více aspektech jejich tvorby.


Čulík typicky vytváří početné série kreseb na malých formátech. Osvojil si přitom charakteristickou techniku, kdy za pomoci tužky, grafitu, gumy a pásky pracuje kreslířsky i malířštějším způsobem. Kresby využívající umělecké zkratky přirozeně prolíná s texty. Průběžně vznikající cykly pak mohou být v galeriích prezentovány různě, nicméně zřetelná zůstává vnitřní vazba deníkového charakteru. Autorovým médiem jsou ale stále více také samotné galerie, které přetváří v kompaktní environment. Bílé zdi doplňuje jakoby improvizovanými zásahy oblíbenými kreslířskými nástroji nebo páskou. Do prostoru pak prorůstají drobné objekty i členitější instalace. Stejně jako tyto výrazové prostředky, kumuluje autor i náměty, které se mohou jevit jako změť reflexí niterných prožitků, každodenních zkušeností i společenských a mediálních témat. Nicméně i ty vždy spojuje pevný jednotící rámec, kterým je autorův silně osobní pohled. V tom se mísí výrazná existenciální zainteresovanost – úzkosti, vzpomínky, sny nebo lásky – s jistou ironií a humorem zpětného hodnocení.


Dnes především velkoformátové kresby Sahánkové se vyjadřují bohatými texturami a valéry trpělivě budovaných šrafur. Působivé expresivní temné plochy kontrastují a nebo jsou prosvěcovány světlem papíru. Tyto výrazové prostředky konvenují námětům, kterými jsou stabilně uhrančivé šelmy. Ty často umisťuje mezi fragmenty lidských příbytků, do povědomých rodinných interiérů, ze kterých se již vytratili lidé. Jsou přitom transformovány hustou srstí, která vše obaluje a živé i neživé srůstá v  kompaktní masu. Známé tak rezonuje v jiných emočních vrstvách, generuje nové obsahy a stává se ambivalentním.


Stáváme se tak svědky dialogu vedeného řečí kresby, vyjádřeného v černé, bílé a odstínech šedi, jehož obsahem je intimní výpověď o světě uvnitř.


Ondřej Navrátil


 




↑  video: Cinebonbon


                                       


↑  foto: OFF/F


 


 


 


 

						                        

												
                    

					    « 					

                

            
						
		

	        
        

        	

            	

                	
                        
                	
                

            

            
            

            	

                	

                        
Oheň začíná stále znovu

                        
JAN PFEIFFER


Oheň začíná stále znovu




29. 5. − 3. 7. 2013


 


Vernisáž ve středu 29. 5. v 18 hodin


architektka výstavy: Karina Kottová


Pozvánka


 


 


Název výstavy Jana Pfeiffera pronásleduje stále přítomnou energii, která však na povrch vyhřezne jen místy, jenom někde (něčím) se dokáže proměnit v tančící plameny. Ve zřídlo. V pramen, který tak může dál napájet naše představy o síle této energie.


Otázku, zdali jsme nyní u zřídla, nebo jen chytáme jeho odlesk, si klade také autor. Dlouhodobě se zabývá interakcí mezi myšlením a prostorem, v němž jedinec či společnost existují, ať už je prostor tím, co naše myšlenky „tvaruje“, nebo naopak tím, do čeho jsou naše myšlenky otištěny – kontejnery idejí. Lze z takového architektonického či urbánního kontejneru myšlenku vyjmout v její plné síle? A kde nejlépe?


Dívka „tančící“ prostřednictvím eurytmie˜ název výstavy, sdělení o „trvání v opakování“, zve diváka do mapy Pfeifferových osobních cest poslední doby. Co je dole, je i nahoře, malé se odráží ve velkém a naopak; možná je tedy i náš pohyb časoprostorem jakousi eurytmií. Pohybem, který oživením proudů sil v těle nechává dopřát výrazu něčemu na člověku nezávislému. Pfeiffer zkoumá své cesty jako úvahu nad přiblížením se k architektonickým zřídlům zmiňované energie. Od osobního se dostává k obecnému, když nás vede symbolickou krajinou přes motiv plamene kruhového objezdu v palestinském Ramaláhu, pod korunu Staroměstské mostecké věže a pak i do ní, do koruny a poustevnické jeskyně v jednom.


Pfeifferovy projekty v rámci současných konceptuálně prostorových tendencí navozují dojem vědeckého výzkumu, vizualizace intelektuální analýzy stanoveného problému. Přitom „konstrukce“ výstavy nemá daleko k básni. Autor vytváří se značnou mírou intuice vztah mezi vzdálenými prvky tak, že vzniká myšlenkové těžiště, ve kterém se „čtenáři“, poté co ho dobude, stále volně dýchá. Černobílé fotografie zachycují papírové skici míst. Modely uskutečněných setkání (se zřídly) – možná podobně, jako si pravěký lovec vytváří obraz toho, co chce přivolat, ulovit, ovládnout. Absence barev pak umožňuje soustředění výhradně na tvar. Ten má ve výstavě určující roli klíčníka i imitátora. Charakteristická je koruna ze Staroměstské mostecké věže. Věž sloužila jako opevnění a současně představuje typ vítězného oblouku. Koruna, na místě svorníku, svádí tlaky žeber klenby – tvar tíhy celé stavby. Zbytečný patos nad imitací korunovačního klenotu?


Kde má svůj nový starý začátek nová Palestina? Kde New York? A kde staromládenecký život emigranta? Jak se šíří tvary, které zasvěcují? V 18. století se Ernestovi Chladnimu podařilo vizualizovat hudbu. Na desce rozechvívané zvukovými vibracemi se v přísné zákonitosti podle hloubky tónů rodí obrazce. Jemný písek se poddává své eurytmii a tvoří v sobě cesty.


Petr Kovář


˜Eurytmie je pohybový systém vyvinutý zakladatelem Antroposofie Rudolfem Steinerem jako přímá řeč těla člověka, umožňující bezprostřední sdělení pomocí systmu pohybu reprezentujících základní hlásky. (Definice: Viktor Čech)


                      


 


Vernisáž


                              


 Instalace


                                          


 


 

						                        

												
                    

					    « 					

                

            
						
		

	        
        

        	

            	

                	
                        
                	
                

            

            
            

            	

                	

                        
Jak se do lesa volá, tak se z lesa neozývá

                        
DENISA KRAUSOVÁ


Jak se do lesa volá, tak se z lesa neozývá




17. 4. − 19. 5. 2013


 


Vernisáž ve středu 17. 4. v 18 hodin


Pozvánka


 


 


 


 


 


 


 


 


 


 


Tvorba Denisy Krausové je v širokém povědomí spojována s výraznou „autobiografičností“ a narativností. Obrazy přeplněné motivy obecných příběhů a osobních zážitků, v rané fázi ještě podpořené naivizujícím rukopisem, využívají kolážové formy záznamu a svérázně v sobě spojují malířské gesto s jemnou kresebností, což způsobuje, že obrazová plocha je stále jaksi aktivní, tepající různými perspektivami zaostření. Právě příběhovost a mnohočetnost prvků v obraze je pro autorku výzvou balancovat na hraně ilustrace.


Na celku, který Krausová představuje v galerii OFF/FORMAT, je patrný nárůst vzdálenosti od této hranice. Formální znaky zůstávají na první pohled stejné, ale stále rozměrnější obrazový prostor je čištěn do výraznějších jednoznačnějších ploch, tvarová kompozice je redukována a vyprávění příběhu zhutnělo. Jakoby Denisa ztratila něco z márquezovské spletité upovídanosti, a přitom zůstala věrná svému magickému realismu. Autobiografičnost je pak naplňována nepřímo, vloženými odkazy na díla jiných autorů, která na Denisu zapůsobila či otiskem předmětů, které spoluurčují její životní prostor a vstupují tak do rozmalovaných fantazijních kompozic jako neodbytně diskutující měřítko toho, co je teď a tady, doma.


Doma zůstává Denisa Krausová volbou klasických témat krajiny a zátiší. Přesto jako bychom se zdráhali její díla do té či oné kategorie zařadit. Není výjimkou, že zátiší prorůstá krajinářskými motivy a krajina skutečná se mění spíše v krajinu mentální. Jiří Ševčík v souvislosti s nedávno (a stále) hojně diskutovaným problémem role malby uvádí, že krajina nebo zátiší samo o sobě se současnému malíři tématem nestává, zůstane zprostředkovaným obrazem uvnitř silnější druhé „přírody“ současné společnosti. Vlastním tématem se stává zprostředkovanost, medializace pohledu. Krajinu tu vidíme skrze nastraženou rybářskou síť, v níž uvízla společenská fakta, náboženské symboly, uměleckohistorické aluze. Denisa se nebojí silných významů (krucifix, srdce, chrám), ale nakládá s nimi tak, že se z nich štiplavý patos vytrácí. Přitom rozhodně nezůstávají němé; krucifix se spojuje s difenbachií, květinou, která tak přiléhavě definuje domáckost a bytové interiéry minulého režimu.


Jak se do lesa volá… důvěra, přitakání světu spravedlivému, kde dobro je opláceno dobrem a na zlého čeká trest? Ale z lesa se hlas vrací proměněn – o pohyb v lese, o tanec s ozvěnou. Plot nebo království, posvátný nebo obyčejný. Kříž jsou dvě prkna. Snad proto jsou Denisiny obrazy tak „funkční“ – do známého, a tedy bezpečného vrůstá napětí zevnitř. Věci nemají pravá jména. Mění je, i když se odsud nehnou. Jakpak, že v dešti schopni jsme klidně spát?*


 Petr Kovář


*Sledě, živé sledě


 


Vernisáž


                    


↑  foto: Martina Schneiderová


 




↑  video: Cinebonbon

						                        

												
                    

					    « 					

                

            
						
		

	        
        

        	

            	

                	
                        
                	
                

            

            
            

            	

                	

                        
Mental mix

                        
JAKUB JANOVSKÝ


MENTAL MIX


27. 2. − 3. 4. 2013


 


Vernisáž ve středu 27. 2. v 18 hodin


Pozvánka


 


 


 


 


 


Známá pražská Trafačka, místo momentálního pobytu Jakuba Janovského, je trojúhelníkem pavlačového činžáku, vyhořelé trafostanice a dvorku. Prostorem otřískanosti, rozmanitosti odloženého a demoličního výměru, který je příslibem nevidomosti, jaká se zrcadlí v okolní komerční zástavbě. Právě taková místa na hraně svého bytí Janovský vyhledává. Vybírá si stěny se stopami vybouraných příček, vytrhaných rozvodů a výklenky po čemsi zmizelém a do této struktury pak zasahuje surovostí expresivních černých čar.


Výsledné kresby nejsou necitlivé, projevuje se v nich kreslířské podvědomí, které může intuitivně nalézat svůj výraz ve stěně domu stejně jakona okraji sešitu. Motivy se postupně klubou v zahušťující se kompozici černých linií a ploch a nabývají podoby figur v nadživotní velikosti. Postavy s hybridními hlavami se potkávají s těmi, které mají těla pokryty divokou změtí tetování neboznetvořené končetiny. Občas jerámuje expresivní jazyková směs. Náznaky komunálních příběhů se prolínají s omšelými popovými motivy a mýtyjiž zmizelé venkovské kultury. Vznikají tak díla, která jsou jakýmisi urbánními jeskynními malbami a jako průsak čehosi, co nešlo vystěhovat a odsunout, čekají na své náhodné objevitele.


Janovský  maluje ale také na plátna a další přenosná média. I zde si postupně vyvinul charakteristickou formu vyjádření, typickou pro současnou fázi své tvorby. Zřejmě artificiální povaha malířského plátna ho vedla k úvaze nad technikou kresby, která by se v tomto médiu mohla příliš snadno stát tradiční prezentací svého vlastního formálního zdokonalování. Proto si Janovskýnašel nástroj a prostředek, který má potenciál dát vyjádření i na tomto klasickém médiu citlivou necitlivost. Tímto nástrojem je řemeslnická pistole na hustá, plastická lepidla, kterou kreslí kontury svých motivů.Plochy mezi nimi jsou pak nejčastěji kontrastovány černou s bílou a prohlubovány odstíny šedi.


Těmito obrazy se Janovský uvedl jako loňský finalista Ceny 333. Náměty rozměrných  obrazů byly znepokojivě násilné a zároveň groteskní vize, které citovaly klasická umělecká díla i populární motivy. Tuto „černou“ linii své tvorby autor rozvíjí také v rámci prezentace v galerii OFF/FORMAT.Souběžně však také experimentuje v menších formátech, přičemž v některých odkazuje i k řeči ranější moderny.Úsilí o formální vyváženost a geometrická stylizace se tu pak nalézá ve zvláštním souladu s dokonalostí syntetických povrchů lepidel.


Produktem je mix, který umožňuje nahlédnout do autorovy individuální mytologie. Rezonuje v ní jak Janovského vlastní zkušenost,tak i kolektivněji sdílené příběhy, motivy často značně protikladné. Janovský je však smiřuje do kompaktního celku a nechává promluvit originální výtvarnou řečí.


 


Ondřej Navrátil


 


Vernisáž






↑  foto: OFF/F








↑  foto: Martina Schneiderová


Expozice








↑  foto: Martina Schneiderová

						                        

												
                    

					    « 					

                

            
						
		

	        
        

        	

            	

                	
                        
                	
                

            

            
            

            	

                	

                        
Druh-Druhy

                        
PETER DEMEK


DRUH-DRUHY


15. 1. – 19. 2. 2013


 


Vernisáž v úterý 15. 1. v 18 hodin

výstavu zahájí Petr Kovář a Zbyněk Sedláček


Pozvánka


Peter Demek – MF Dnes


 


 


Peter Demek / Druh-Druhy


Objekty Petera Demka jsou jako vyjmuté z nějakého katalogu. Z katalogu strojařských a zámečnických produktů. Kovové piliny, olejnatě ztmavlý povrch, sváry, izolační páska. Někdy to tak skutečně je. Jen je pozměněný kontext jejich bytí. Většinou se ale jedná o předměty, které jako bychom dokázali přesně zařadit do pojmenované škatulky, a přitom nevíme, k čemu jsou. Viděli jsme to už někde? Kde? Někde, kde to nesouvisí  s uměním…


Právě ta tajemnost z blízkosti zařazení a přitom pojmové nepolapitelnosti je dráždivá. Ale je pro nás teprve mostem k ještě většímu přiblížení;  k otevření se fascinaci materiálem (přes minimalisty možná až tam, kde Joseph Beuys obvazuje čepel nože) a k chápání jazyka tvarů, s nímž objekty hovoří o svém okolí a našich před-sudečných stanoviskách.


Konstrukční charakter a důraz na materiálovost soch Petera Demka vycházejí z inspirace civilními průmyslovými předměty a významovou proměnou v jejich fragmentu. Jako je zvýznamnění spojů, ohybů, ukotvení, úhlů…


Přehodnocování sochařského minimalismu vede autora k zájmu o objekt jako děj. Významný není pouze konkrétní výsledek, ale i metoda, která k němu vedla. Některé objekty jsou dějové procesem vzniku. Jsou jakousi fosilií akce, z níž je možné předešlý život (metodu) číst. Jiné jsou dosud živé interakcí, do které je autor vsadil; většinou jako reakci na výstavní prostor. Tak je tomu i v galerii OFF/FORMAT; Peter zde mimo jiné vytvořil několik objektů pro přímou komunikaci s prostorem, skrze nějž následně ovlivňují také diváky (omezení pohybu v galerii, limity v otevírání francouzských oken). Další skupinou dějových objektů jsou ty, které permanentně dráždí divákovu zkušenost.


Peter tedy nesleduje duchampovskou proměnu lopaty přenesené do galerijního prostředí. Sleduje proces utváření, a to jednak jako proces ve hmotě, v postupech jejího vznikání a v kontrastech materiálových kombinací, jednak jako proces fungování našeho komunikačního prostoru. Objekty plní často roli návodů. Je v nich vyjádřen určitý vztah, možná analogický k situacím společenským. Jako takové, přestože bez kinetické schopnosti, těží opět z interaktivity. Apelují na pozorovatelovo vnímání, vyzývají jej k aktivitě; k předsudečné reakci, k vykládání a porozumění. Jsou stále znovu dokončovaným hermeneutickým kruhem.


Petr Kovář




 

↑  video: Cinebonbon


Vernisáž












↑  foto: Martina Schneiderová








↑  foto: Dalibor Borovec


 


Expozice








↑  foto: Martina Schneiderová

						                        

												
                    

					    					

                

            
						
		

	        
        

        	

            	

                	
                        
                	
                

            

            
            

            	

                	

                        
Explorerista

                        
 


ONDŘEJ BASJUK


EXPLORERISTA


7. 11. – 19. 12. 2012


 


Vernisáž ve středu 7. 11. v 18 hodin


Pozvánka


 


 


Ondřej Basjuk / Explorerista


Můj svět – mé muzeum, mohli bychom volně parafrázovat úsloví o uspořádání prostoru, v němž žijeme a jak jej představujeme těm zvenku. Pestrá muzeální expozice, kterou průzkumník, badatel a malíř, Ondřej Basjuk, odhaluje v galerii OFF/FORMAT, se zdá být syntézou objevitelské vášně, muzeální kritiky a svébytného přístupu k tvorbě. Muzeum je interpretační platforma, kde si z úlomků, střípků a dojmů vytváříme příběh. Objevováním nových kousků je tento příběh stále přetvářen. Každý další objev je tedy novou mystifikací.


Ondřej nezapře své vzdělání v oblasti knižní kultury a ilustrace, a to jednak kreslířskou suverenitou, kdy výjimečné zvládnutí techniky umožňuje hru s formou, až k jejímu zavržení, jednak z kreseb zaznívá odkaz ilustrací dobrodružných románů a cestopisů. Toto dobrodružství asociované motivy jeskyň, hrdinů, exotických krajin, ikon a fetišů však přerůstá z odkazu ve skutečnost, kdy se v instalaci sami stáváme objeviteli a interprety světů.


Podle Basjuka v současných muzeích mimo jiné ztrácíme právě možnost vlastní tvorby objevem; expozice se zaměřují více na zprostředkování exponátů, než na exponáty samotné. Sledujeme virtuální prezentaci, animaci vzniku, audiozáznam sugestivního příběhu. Originály, pečlivě uložené v depozitu, nakonec většinou ani nevidíme. Ty tam jsou regionální muzea s přehršlí pokladů v jediné místnosti.


Explorerista Basjuk vytváří environment, v němž se stírají hranice mezi dvojrozměrnou kresbou a objektem, a dále mezi objektem vytvořeným a nalezeným. Fotografie krajinných zátiší nejsou předlohou pro pozdější malby, ale právě naopak. Vznikají z překvapení nad tím, že něco, co jsem před chvílí namaloval, tady, při cestě krajinou, najednou nacházím. Už to existovalo? Anebo to začalo existovat až tím, že jsem to namaloval?


Potřebuješ-li odpověď na naléhavou otázku, najdeš ji v první knize, kterou nahmátneš, na stránce, kterou náhodně otevřeš. To všichni známe. Nalezený objekt vyjímáme z okolních vazeb a zasazujeme do těch našich soukromě prožívaných. Objekt námi uchopený je tedy v jistém smyslu objekt námi vytvořený.


Nikdy nebyl ani u nejbližšího moře. Nebyl v Mongolsku. Nebyl v Japonsku. Přesto se tito u něj schází – v některém z pohyblivých ateliérů, na hlavičkách hřebíků, v nalezených střepech dlaždic, v díře za panelovým sídlištěm, když z ní pomalu taháním za špagát vyloví potápěče.


 


Petr Kovář




vernisáž










↑  foto: Tomáš Tůma


 


expozice










↑  foto: Martina Schneiderová


 


instalace





						                        

												
                    

					    « 					

                

            
						
		

	        

        	

        		
OFF/FORMAT © 2025, všechna práva vyhrazena  .  Cookies  .  code by MFÁčko  .  webdesign by Pinxit.cz
Galerie OFF/FORMAT is licensed under CC BY-NC 4.0