VEZMU TĚ DO MÍST, KDE JSI NIKDY NEBYL

Za horizont současného antropocénu směřujeme po více vzájemně se křížících a proplétajících trasách. Mezi nimi je nepochybně velmi důležitá ta, která se více než jiné obrací k lidské niternosti a vede nás k přehodnocování našeho vztahování se k okolí, zemi, ne-lidem i nám samotným. Nutí nás kriticky nahlížet domnělou lidskou výlučnost a nezávislost a transformovat vlastní vnímání, prožívání, postoje a etiku. Přičemž v umění má zkoumání tohoto terénu již dlouhou tradici a umělci a umělkyně, aniž by si nárokovali jejich univerzální pravdivost, nakreslili množství osobních map.

Při těchto výpravách „za“ hraje důležitou roli aktivní učení – a to nejen jako prostředek osobního ale také širšího společenského poznání. Není proto takovým překvapením, že se v této umělecké zóně objevují iniciativy, které zcela otevřeně operují s pojmy „pedagogika“ „univerzita“ nebo „vzdělávací model“. Mají ambice otevírat prostory, v nichž se participanti mohou učit od druhých nebo s nimi a sdílet vlastní poznání. Rozvíjet spolupráci, budovat komunity a společně se zasazovat o změny. K těmto dvěma klíčovým rámcům – ekologickému a edukačnímu – můžeme přidat ještě třetí: příběhy. Každý z těchto projektů má svůj (vždyť některé mají historii v rozměru desetiletí) a společně se pak propojují v jednom větším, ukazujícím samozřejmě rozdíly, ale také podobnosti a kontinuitu určitých kvalit a hodnot. A právě tento příběh (jakkoliv neúplný) chce tato výstava vyprávět. Začneme v polovině 90. let, kdy Miloš Šejn a Frank van de Ven založili workshop Bohemiae Rosa, který chce zkoumat vztah těla a krajiny a také možný vzdělávací model pro předávání této zkušenosti. Vyšli přitom z kontextu akčního umění, land artu, tance butó, romantismu i osobně pojímaného biocentrismu a navzdory všem změnám kurz funguje dodnes. Podstatně kratší trvání měl utopický projekt E-area stejnojmenného kolektivu, v jehož výzkumném a vzdělávacím centru se měl kultivovat vztah k planetě a přírodě a také globální rozprava a moudrost. Podobu této „univerzity třetího tisíciletí“ formoval dobový kyberutopismus, který spojoval s počínajícím internetem a virtualitou demokratizační a emancipační potenciál, stejně jako myšlenky hlubinné ekologie, zdůrazňující přírodní a kosmickou reorientaci člověka. Ty byly doménou zvláště Jiřího Zemánka, který o dekádu později spoluzakládal Pilgrim – potulnou univerzitu přírody. Jak napovídá název, ústředním motivem se zde stala tisíciletá zkušenost filozofů, asketů, malířů, básníků a dalších, že pěší putování krajinou transformuje naše vnímání a prožívání. O další desetiletí později se již mocně zvedala současná vlna zájmu o environmentální problematiku, která upřela pozornost k aktuálnímu postantropocentrickému myšlení – posthumanismu, spekulativním filozofiím, novému materialismu… To navazuje na hlubinnou ekologii i se vůči ní vymezuje – místo planetárního organismu zdůrazňuje spíše sítě aktérů. A v těchto diskurzivních prostorech je již také zakotveno sdružení AB HPP, které si vytklo za cíl rozvíjet alternativní pedagogický model mezidruhového naslouchání zaměřený na nejmenší děti, nebo společenství Agronauts* Collective. To zase hledá udržitelné bytí prostřednictvím pravidelných sympozií, mikroutopického a multidruhového experimentování.

Je zřejmé, že tyto projekty jsou silně odstíněny individualitami jejich tvůrců, dobovým myšlením a atmosférou, přesto všechny vycházejí ze silného vnitřního důvodu, kladou důraz na hluboké spojení se světem kolem nás, otevřenost, citlivost, subjektivnost, experiment a kreativitu… Nejsou přitom vzděláváním v tradičním smyslu, což jim však nijak neubírá na inspirativnosti pro naši cestu antropocénem, právě naopak.

Ondřej Navrátil