Dopad

MAREK KVETAN

Dopad

Vernisáž ve středu 12. 11. v 18 hodin

Pozvánka

Marek Kvetan / Dopad

Kvetanova tvorba sa od začiatku vedome dotýka a pregnantne reflektuje existujúce spoločenské fenomény, doprevádzané nástupom nových technológií, digitalizácie, postprodukčných postupov v úprave obrazu, internetu a možností, ktoré ponúkajú na využitie v umeleckej praxi. V ideovej línii Kvetan využíva post-konceptuálne stratégie s výrazným prvkom kalkulácie, mätením divákovho vnímania zámerným popieraním a mnohoznačnosťou významového čítania jeho prác. Dôležitým aspektom jeho autorského prístupu je i irónia a akési subverzívne prevracanie existujúcich a všeobecne kodifikovaných zákonov a zákonitostí každodenného života. Táto jeho “vzbura” autoritám, resp. popieranie nemenného, výhodného systému, či už v rovine bežného života, alebo pretavená do inštitucionálnej, či spoločenskej kritiky je zakaždým ale nenápadná, akoby latentne prítomná pod povrchom, pripravená každú chvíľu explodovať a  ohroziť dané status quo vecí.

Samostatná výstava Dopad predstavuje dve z mnohých polôh Kvetanovej tvorby – digitálne manipulované printy a priestorové objekty. Skúmanie vzťahov medzi makroštruktúrami a mikrošruktúrami, ich vzájomné ovplyvňovanie a súčinnosť, alebo diskrepancia v zmysle vnímania a deformovania reality sú ústredným motívom veľkoformátového digitálneho printu Paralelná galaxia, 2014. Konkrétny vizuálny prvok mapy svetových veľkomiest sa svojím zväčšením, preexponovaním stáva abstrahovaným pojmom pripomínajúcim vesmírnu galaxiu. Kvetan poukazuje na skutočnosť, že aj veci dôkladne známe sa svojím vytvrhnutím z kontextu, priznaním novej funkcie stávajú neprebádanými územiami s množstvom významových a interpretačných konotácií. Hybridný objekt Archa, 2014 a Zrkadlo, 2012, tvorené kombináciou antagonistických, lacných materiálov, priznávajúci kutilské postupy DIY estetiky, alebo naopak do utilitárnych, obyčajných objektov vnášajúce vzácnejšie materiály, komunikujú odkazy, ktoré sú na prvý pohľad absurdné, no napriek tomu reflektujú široké spektrum aktuálnych tém – od socialistickej minulosti, náboženstva, morálnych hodnôt v živote súčasného, pod diktátom peňazí žijúceho, človeka nostalgického fetišizmu, kumulovania starých predmetov, polemizovaním nad vysokým a nízkym umením, alebo len bohapustým pohrávaním sa s divákovov citlivosťou a vnímaním.

Katarína Slaninová

↑  video: Cinebonbon

foto: Martina Schneiderová

 Vernisáž

Foto: Martina Schneiderová

Ptačí muž

ONDŘEJ MALEČEK

Ptačí muž

Vernisáž ve středu 1. 10. v 18 hodin

Pozvánka

Krajina může být viděna z různých úhlů v závislosti na osobnosti vnímajícího. Tedy očima „domorodce“, turisty, developera, ekologa, literáta… Obdobně odlišně byla krajina vnímánav různých dobách, v závislosti na tehdy aktuálních ideologiích, ekonomických systémech, imaginaci…

Lze se svobodně pohybovat napříč těmito světy a vrstvami, lze vstoupit do obraznosti jiných lidí a vzdálených dob? Někteří se o to pokoušejí – připomenout bychom mohli Cestu s K. H. Máchou Jaroslava Anděla a další projekty, stejně jako poutníky bez uměleckých záměrů, kteří se vydávají po stopách nejen romantických básníků a malířů.

Ondřej Maleček neproklamuje svůj vztah k obraznosti minulosti takto konceptuálně přímo, nicméně její ohlasy a rekonstrukce jsou v jeho tvorbě více než zřejmé. Pomýšlet můžeme na romantiky K. H. Máchu a C. D. Friedricha, pohádky, balady a báchorky B. Němcové nebo K. J. Erbena, milovníky šumavské divočiny K. Klostermanna nebo J. Váchala. To je svět, který je dle mého soudu v mnohém kompatibilní s Malečkovým, s jeho cestami ven a sbíráním kamenů, s jeho prožíváním, kreslířskou a malířskou intuicí – prostor, do kterého může projektovat sám sebe.

S tímto viděním ovšem nelze prolnout zcela, limitem je vlastní zkušenost a doba. Malečkovy práce tak nejsou jen projekcí, ale také interpretací a komentářem, tu a tam nenápadně podvracejícím vážnost, hlubinnost a osudovost tohoto typu zření. Tento odstup a odlehčení můžeme vyčíst především ze záměrně naivizující řeči a námětů.

Neoromanticky laděných malířů bychom u nás našli více. Tvorba některých je vypointována v brutální stránce, jiná je odstíněna obřadnou magičností, další zdůrazňuje grotesknost či směřuje ke klasicizující formě. Některé z těchto charakteristik, například občasnou temnost, lze také počítat mezi Malečkovy ingredience, jeho specifikem je však výraznější poetičnost, baladičnost. Ta formuje jeho osobitý a  nezaměnitelný výraz.

Můžeme uzavřít, že Maleček se obrací k paměti krajiny, zve nás, abychom vstoupili a prožili jednu z jejích identit, která se zrodila v interakci mezi člověkem a místem. Představuje jeden z možných pohledů na naše okolí, který je stále oslovující a silný.

Ondřej Navrátil

Vernisáž

foto: Martina Schneiderová

Stafáž přítomnosti

JAKUB TOMÁŠ

Stafáž přítomnosti

Vernisáž ve středu 21. 5. v 18 hodin

Obraz Dobrý den pane Courbete, Signacu, Cézanne! parafrázuje známý obraz autora manifestu realismu. Měšťané, jejichž pozornosti a uznání se Courbet dovolával, jsou v Tomášově podání nahrazeni malíři – pokračovateli. Mění se perspektiva, umělec se zdraví s umělci, kteří teprve přijdou, ani oni to nebudou mít lehké, to zase víme my, z naší perspektivy o sto padesát let dál, a tato je nám současně připomenuta tím, na co bychom při zkoumání figurální kompozice málem zapomněli – totiž, že se díváme na zátiší. Figurální zátiší? Iluzivní malba Jakuba Tomáše nevytváří iluzi skutečného setkání Courbeta se Signacem a Cézannem, ti se stávají informacemi, významy a představami, které lze modelovat v prostoru. Jakub konstruuje mentální prostor jako scénu, pro níž naše těkající i uvážlivá pozornost vystřihuje obrázky.

Scéničnost těchto iluzivně prostorových koláží plynule navazuje na předchozí Jakubovy cykly s náměty inscenovaných zátiší, letních kin, divadelních jevišť či prostoru před školní tabulí. Obraz jako prostor, na němž je cosi předváděno, sám sebe tematizuje a komentuje zobrazeným námětem. V malířských cyklech z let 2010 až 2013 autor ještě umocňuje divácký pohled kruhovými formáty obrazů – rám, vymezení pozorované scény, se přizpůsobuje oblosti lidského zorného pole, teatralizuje do tvaru divadelního kukátka.

Motiv konstrukce, a to zejména konstrukce ze stavebních materiálů odkazující na fenomén kutilství, v posledních letech úspěšně prosákl do všech výtvarných oborů. V tomto trendu se svébytně pohybuje i Jakub, když nasbíraný obrazový materiál prvně jako „malý modelář“ stříhá, podlepuje, prořezává a vsazuje do scény s dalšími předměty, aby z něj vznikl model – předloha pro malovaný obraz. Aranžovaný nebo nahodilý výsek ze světa hromadících se reprodukcí, kartonů a špejlí. Obraz skutečnosti.

Konstrukce scén pracují s literárními, historickými či kunsthistorickými odkazy, tematizují možnosti zachycení pohybu či obecněji času v obraze (iluzi pohybu prostorovým řetězením jedné a téže fotografie, či naopak výrazově volnou stylizací fotografického materiálu původně zaměřeného na analýzu pohybu), a jako jejich spojnice se objevuje fenomén návodu.

Manifestovaný realismus scén, něčeho, na co bychom mohli „opravdu“ narazit, s předměty, které bychom mohli uchopit, paradoxně postupně prohlubuje pocit neskutečnosti, představu hry „jako“ (romantismus lučištníka, sentiment historie, modýlek, divadlo). Obraz přitom i ve všech skladebných prvcích vychází z naprosto konkrétního (fotografie muže, praktický návod, realistické zobrazení, malba celku podle předlohy). Jsme natolik připraveni na malířskou koláž, na volné vršení a křížení obrazů, že nás racionalita skutečnosti, při budování prostoru Tomášových pláten hravou konstrukcí, perspektivou a stíny „figur“ překvapuje a mate.

Do této „hry na skutečnost“ zapadají také papírové obrazy/objekty z cyklu Ohledání místa, v nichž autor klasickou formou obrazu měnícího se pod úhly pohledu diváka v obraz jiný, představuje vždy různé vize místa, kde došlo ke zločinu. Hra na odhalení přitom podsouvá otázku, zda opravdu k odhalení došlo.

Stafáž přítomnosti je kritickým zhodnocením fenoménu skutečnosti malířskými prostředky a současně vtipnou glosou o malířské současnosti.

Petr Kovář

↑  video: Cinebonbon

Jakub Tomáš (1982) pochází z Jihlavy a vysokoškolskému studiu se věnoval nejdříve v Plzni na Pedagogické fakultě a poté mezi lety 2006 až 2012 v Praze na Akademii výtvarných umění pod vedením Vladimíra Kokolii a Jiřího Sopka. V Sopkově ateliéru také úspěšně absolvoval. Realizoval nebo se podílel na řadě výstav v tuzemsku ale i zahraničí; v roce 2012 jej výstavou S = π . r 2 do programu Start Up zařadila Galerie hlavního města Prahy, v letech 2013 až 2015 je jeho tvorba prezentována v rámci francouzské Artotéque Champagne Ardene v Remeši. Připomenout lze také výstavu Princip přeplňování v jihlavské galerii Půda, nebo letošní tematicky související Sen umělcův v galerii D9 v Českých Budějovicích a Střih v Galerii DOMA v Kyjově. Žije a tvoří v Jihlavě.

Foto: Martina Schneiderová

Domácí úlohy

JÁN ŠIPÖCZ

Domácí úlohy

Vernisáž ve středu 9. 4. v 18 hodin

Zdálo se mi to neuvěřitelné, ale skutečně i současný umělec může být ve své práci významně ovlivňován sezónou – ročním obdobím, podobně jako třeba zemědělec. V letních měsících hledá své náměty venku, zatímco v krátkých temných dnech řeší domácí úlohy. Úlohy pro které zcela stačí umělé světlo, stativ, stůl. Ve shodě s tímto přirozeným rytmem představuje galerie OFF/FORMAT výsledky zimního Šipöczova období v době přechodu na letní čas.

V dřívějších fotografických sériích se Ján Šipöcz vyjadřoval jako dokumentarista, byť svérázný; ať už šlo o dokumentování vlastních traumat z dětství, nebo situací a objektů ve svém okolí. Formálně měly vždy podobu zátiší vypůjčených z naší skutečnosti ve znepokojivě nemanipulativní čistotě (Traumy z detstva 2008, Sucháre 2010, Labute 2010, Krmítka 2012, Objekty záujmu 2013). Tyto „ready-mades“ získávají vlastní výtvarnou kvalitu, jíž jsme, zasazenou do souvislostí žitého prostoru, dříve nevnímali, a současně před námi defilují jako kuriózní profil lidských aktivit.

Výstava Domácí úlohy tuto strategii rozvíjí, mimo jiné technikou apropriace. Přivlastnění cizího výtvarného díla je jednou z forem konceptuálního umění fungujících od šedesátých let minulého století. Ján si přivlastňuje cizí fotografický materiál, který autorsky přehodnocuje. Nejedná se však o výtvarná díla, ale rodinné fotky, diapozitivy, které se běžně objevují v bazarech a internetových aukcích. Z cizího fotografického archívu plného individuálních zážitků vytváří archív, v němž je tato paměť kolektivizována. Autor tak činí například výtvarným zásahem, při němž mizí konkrétní rysy rodinných příslušníků a vynikají tak typizované scény otevřené pro konkrétní vzpomínky kohokoliv. Jinde tuto kolektivizaci paměti ironizuje naivistickým dokreslením události, groteskní akcí na pozadí všední momentky.

Že má přivlastňování skutečnosti širší rámec ukazuje druhé apropriované album, které naopak, jak již naznačuje název Osobný audit, patří autorově rodině. Ján je se zachycenými scénami osobně spojen, buď je přímo v záběru nebo někde poblíž, ale nikdy sám nemačkal spoušť, nevolil záběr – všechny fotografie byly pořízeny před jeho patnáctinami, než se sám začal věnovat studiu fotografie. K povaze materiálu zde přistupuje osobněji tím, že do kompozic vytvořených rodinnými příslušníky zasahuje svým autorským okem – poučeně si z nich vybírá detaily, mění atmosféru i účel fotografie.

Třetím z dokumentů o naší paměti a jejím vztahu ke skutečnosti jsou velkoformátové fotografie, které dosud netvoří ucelenou sérii. Je možné na snímku spatřit věc samu o sobě? Způsobit, že nebude vtažena do hry souvislostí? Asi nelze. Když ničím jiným, tak způsobem focení, kompozicí, ostrostí za sebou povleče úhel pohledu fotografovy reality. Ale i s těmito možnostmi si lze účelově hrát – objekty jsou na snímcích samy, nekomplikované, precizní, mnohdy jako by spadaly do žánru produktové fotografie, která má přesvědčivě a lákavě věc propagovat. Bez dalšího kontextu, propagačního zázemí však působí spíše jako objevy, zjevení, která se snažíme prozkoumat, střízlivě, přitom v archeologickém dramatu bádání a snění. Tohle nejsou bizarní kousky. Jsou to výseky z naší všední reality, jen v opuštěnosti vlastního prostředí nevšedně ztuhlé a zvláštně ustrojené, jako uspaný pacient na stole chirurga nebo rodina, která vyrazila do fotoateliéru s nadějí na věčnost tohoto momentu.

Domácí úlohy jsou práce realizované doma nebo domovem. Pokusem uchopit to cizí a pohyblivé, vždy znovu, jako zprávu o vlastním prostoru. Skuliny skutečnosti a kukátka individuálních realit.

Petr Kovář

↑  video: Cinebonbon

foto: Martina Schneiderová

Vnitřní (vě)dění

PATRIK KRIŠŠÁK

Vnitřní (vě)dění

26. 2. − 2. 4. 2014

Vernisáž ve středu 26. 2. v 18 hodin

Pozvánka

Když jsme před časem navštívili ateliér Patrika Kriššáka, představil nám nejprve instalaci sestávající se z kruhové zářivky a papírové role, jejíž samovolný vznik ho zaujal práve toho dne. Poté jsme se pohybovali členitým prostředím omšelé haly a probírali se obrazy, objekty a krabicemi různorodého materiálu, přičemž se někdy zdálo, že tato činnost je i pro samotného umělce radostným znovunalézáním. Přehlédnout jsme nemohli obrazy z jelení či srncí kůže, do jejichž srsti autorpomocí „depilace“ kreslil ženské siluety v intimních situacích nebo jednoduché symboly a tvary. Lze je interpretovat v různých rovinách: v samotné experimentální, stejně jako smyslově emoční – skrze ambivalentní pohyb mezi přitažlivou a ohrožující živocišností. Ženské figury jsou zároven odkazem na autorovu zkušenost s genderovou komunikacní bariérou, volba materiálu souvisí i s jeho někdejší prací – výrobou bubnů. Právě tento nepříliš příjemný zážitek může stát u kořenů šamansky vážného a zároveň ironického prohlášení: „Verím, že použitím tohoto materiálu napravím karmu ludstva kvôli smrti techto zvierat.“

Jiným opakovaně používaným materiálem je pryskyřice, do které zatavuje bežné předměty. Činí z nich tak cosi exkluzivního, nedosažitelného, podobného malým lidovým oltáříčkům. Tyto pryskyřicové objekty stejně jako některé obrazy pak doplňuje jednoduchými obvody a světelnými zdroji, přičemž elektřina je zde prezentována jako poněkud magický fenomén. Díky zářivkám obrazy expandují do prostoru, stávají se pluralitní asambláží, zároveň nás mohou upomenout na rané Flavinovy „ikony“. I zde má světlo především charakter aurického záření.

Najít se tehdy nepodařilo pro autora důležitou Základní jednotku malby, miniaturní plátno s prostým tahem štětce. Můžeme v ní vidět „primární gesto“, koncentrát malířské tradice, spíše však kostku absurdního lega, pitvu malby. V tomto smyslu lze tento obrázek vnímat v kontextu historie ironických interpretací malířské exprese, připomenout můžeme například stylové komiksové přepisy Roye Lichtensteina. Tyto a další tvůrčí strategie nám ukazují, že mezi typické znaky Kriššákovy tvorby patří jisté nutkavé těkání mezi myšlenkami a prostředky, intuitivní orientace, stejně jako DIY přístupy, které rezonují ve formě i obsahu. Před divákem se pak zvláště při konfrontaci s poěetnějším celkem otevírá konzistentní a zároveň funkční model, nadaný energií bezprostřední tvořivosti, individuálnosti, který je přístupný mnoha interpretacím.

Ondřej Navrátil

www.patrikkrissak.com

↑  video: Cinebonbon

Indoor adventure

TIMO

Indoor adventure

15. 1. − 19. 2. 2014

Vernisáž ve středu 15. 1. v 18 hodin

Pozvánka