Tomáš Moravanský

Tomáš Moravanský / Humblebrag

Zahradní trpaslíci jsou ze své podstaty pyšnými tvory, hrdě reprezentují svou pozici, bývají strážci,
někteří hlídají poklad. Místo jim takříkajíc patří. Pokud bychom se měli zaměřit na jejich osobnost, jejich obeznámenost se světem a duševní rozvoj, tak vychází jen z informací a zážitků, které se dějí v blízkém okolí. Právě podle nich si formují představu o životě lidí a celkovém společenství, svou vlastní identitu. Náš trpaslík je patronem posezení, lavičky se stolem pocházející z areálu nedaleké Fakulty výtvarných umění. Tato lavička je zatížena svým komunitním významem, svou funkcí lokálního meetingpointu. Je to místo, kde se nejen studenti a studentky civilně setkávají mezi, po i v rámci výuky (ovšem pokud dovolí počasí), ale také zakládají spolky, otevřeně sdílejí své obavy, vznášejí kritiky na samotnou vzdělávací instituci, dohadují výměnu studijních materiálů, plánují revoluce, popíjejí z „lahváčů“, relaxují, studují, pomlouvají, verbalizují své touhy po tom být uznáni, objeveni a nebo jen sdílejí zážitky běžných dní. Je to záchytný bod, u nějž se během celého roku děje skutečně mnoho.
Lavička jako genius loci funguje ve vztahu k instituci jako místo mimo instituci, paradoxně spadající
pod ní samotnou. Svým způsobem zastává v hegemonické struktuře místo potenciálního protestu proti samotnému systému. Stává se tak důležitou součástí právě onoho systému, aby byl vyvážený pro udržení chodu samotného ideologického aparátu. Stejně jako kupř. ideologie neoliberálního kapitalismu může být účinná právě proto, že v sobě poskytuje útočiště, zahrnuje možnost být dokonce antikapitalistickým, což jí dodává na síle. Stejně tak lavička v areálu vysoké školy (či univerzitního kampusu) může plnit roli místa pro trávení volného času, bezpečné zóny „mimo oficiální struktury“.
Taková a podobná místa s významem a vztahem k instituci se nacházejí běžně v různých společenstvích, ať už se jedná o reprezentativněji působící místa na jiných fakultách, korporátních společnostech či dalších sférách společenského prostoru. U naší lavičky se v rámci výstavního projektu objevuje postávající soška keramického trpaslíka nepříliš vábného vzhledu, mumlajícího si pod fousy. Z pozice stálého obyvatele místa, patrona lavičky vysokoškoláků, má nad vším dohled, neunikne mu jediná situace. Nasáknutím různorodých identit a postojů, nasloucháním příběhů obměňujících se studentů a studentek přicházejících sem „zvenčí“ (z pohledu trpaslíka), v kombinaci s hrdostí patrona tohoto místa, vyznívají někdy projevy Humblebraga jako zmatené či protichůdné, což se odráží v mumlání či neschopnosti udržet vlastní myšlenku. Jako by mumlal ze snu, občas se přeřekl nebo nahlas řešil jakousi převratnou hádanku. Mohlo by se zdát, že prochází procesem psychického zhroucení (tzv. meltdown). Humblebrag tak postává v juxtapozici k bezpečné zóně, která formuje jeho svět, jehož je zároveň jakýmsi nespolehlivým archivářem. Jako mýtická, pohádková postava patrona „safe space“ se v situaci zhmotňuje jako tzv. „malý druhý“ (Lacan) existující v synergii s tímto místem.
Jeho jméno Humblebrag, odrážející stejně tak jeho charakter, je odvozením z termínu, někdy chápaného i jako buzzword, kterým se označuje užívání zdánlivě skromných nebo sebepodceňujících prohlášení, jejichž cílem je upozornit na vlastní úspěch. Tento psychický stav se samozřejmě odráží i na jeho fyzio- gnomii (gnome = trpaslík). Humblebrag je fyzicky i duševně pokřivený staříček, jehož růst se narozdíl od neustálého růstu všeho ostatního navždy zastavil.
Výstava Humblebrag představuje muzejní expozici „bezpečné zóny“ včetně její mýtické postavy trpaslíka Humblebraga. Odnímá z veřejného prostoru areálu FaVU předmět reprezentující její esenci využívaný
ke společenskému rituálu. Ten tak přeměňuje na muzejní exponát napodobující své původní prostředí připomínající skanzen. Soška trpaslíka opakuje zaslechnuté zkomoleniny útržků z proslovů utvářené vlastní logikou v příběhy, otázky a vlastní ontologii. Trpaslík tak ožívá a promlouvá jen v noci, když už nikdo není poblíž (nebo když se nikdo v okolí nehýbe, poté, co se setmí). V tuto chvíli je opuštěný, ale nedopité plechovky od piva a zapomenutý sáček čipsů, ukazují na předešlý život studentů u lavičky. Občas to tedy ve tmě i šustne.

Tomáš Moravanský, Jan Gerych

 

https://www.institutinstitut.com/humblebrag

 

foto: Tomáš Moravanský

«

Barbora Šemberová – Křehké věci

Křehké věci


Papíry napnuté na stěně nesou těžké vrstvy olejových pastelů, jež se v dlouhých tazích překrývají, prostupují a míchají do změti čar, ploch a valérů. Dřevěné objekty vsakují barvu a vpíjí výrazný kontrast. Pestrá plátna v subtilních dřevěných rámech tiše vrací pohled divákovi. A ten neví, kam dřív s očima…

Lidové bajky, pohádky a mýty byly zásadní součástí společnosti od nepaměti. Spolu s tradicemi a rituály tvořily podhoubí pro představivost a pověry, bavily i zarmucovaly. Zůstávaly zahaleny oparem nejasných detailů a různých verzí. Neuchopitelné a neustále se proměňující a také postupně mizející.

Barbora Šemberová motivy lidových pohádek zhmotňuje do podoby obrazů, kreseb a objektů. Zachycuje křehké momenty a aspekty jejich příběhů, nebo se subjektivně dotýká nálad a pocitů, které v ní staré bajky vyvolávají. V protikladu k současnému přehlcení audiovizuálním materiálem, který všudypřítomně bombarduje naši existenci stále novými obrazy a narativy, nemají lidové pohádky pevně určený děj, podobu ani prostředí. Po generace byly předávány verbálně, tudíž existují v mnoha verzích a mění se v závislosti na posluchači i vypravěči. Jde o spletité klubko možných výkladů vedoucích většinou k podobnému konci, kdy je zlo potrestáno a dobro vítězí často drsným a násilným, nebo vychytralým způsobem. Nesou v sobě skrytou kvalitu a hluboké poselství – připravují
posluchače na krizové životní situace. Zároveň jsou to příběhy, které už většina z nás nezná a se současným mainstreamem mají pramálo společného.


Příběhy a nálady zahalené neznámem Barbora zachycuje v drobných záblescích jasných tahů na pozadí barevných ploch, valérů a šraf. Materiálová paměť autorčiných objektů vytvořených ze starého nábytku a dřevěných částí rodinné chalupy pak slouží jako podklad pro staré příběhy viděné současným okem. Díky představivosti posluchače i vypravěče
a nedokonalosti naší paměti tak získávají stále nové obrysy. Jejich literární přepis je uzavírá do stálého, defi nitivního formátu, který potlačuje mnoho z jejich původního půvabu. Vizuální tvorba má přitom k jejich podstatě mnohem blíž. Dlouhý proces kresby a rytí do dřeva, míchání barev a napínání pláten je sám o sobě rituálem. Je příznačné, že zatímco se příběhy obvykle šířily během dlouhých zimních večerů a bouřek, při těžkých nebo dlouhých chvílích, současné práce vznikaly ve Vršovickém ateliéru v době zuřící pandemie. Vztah pohádek a současnosti pak autorka komentovala i ve své diplomové práci:
„Současnost způsobuje nutkání buďto aktivně kriticky reagovat, nebo naopak utíkat, přestat ji komentovat. Pohádky jsou způsob, jak se částečně odpoutat od reálného světa v jakékoli době.“


I když se v některých dílech opakují stejné narativy, jejich zobrazení je pokaždé jiné. Na prostoru tradičního malířského formátu Barbora nevytváří ilustrace, ale reflektuje fenomén, který v současné společnosti již téměř vymizel. Křehké světy postav, věcí a rituálů, které bychom možná měli udržet v paměti.


Ondřej Balada

Barbora Šemberová 92

Vystudovala obor ilustrace a knižní vazby na FDU v Plzni a ateliér malby pod vedením Michaela Rittsteina, Josefa Bolfa a Jakuba Hoška. Má za sebou vlastní i skupinové výstavy v Praze, Bratislavě i Utrechtu, kde absolvovala studijní stáž. Ve své práci Barbora spojuje malbu a kresbu, tematicky se zabývá tradicemi a rituály, ať již zaniklými, nebo zcela aktuálními. Vedle volné tvorby se věnuje i knižní vazbě a výtvarným kurzům pro mladé publikum.

Ondřej Balada 92

Absolvoval dějiny umění na FFUK a momentálně studuje na katedře Teorie umění UMPRUM. Má za sebou stáž v ateliéru hostujícího umělce na AVU a v řadě pražských galerií. Výstavami dlouhodobě provázel i je instaloval. Křehké věci jsou kurátorská premiéra. Kromě výstav rád pracuje s textem, edituje knihy a zabývá se uměním a designem od 20. století po současnost.

Foto: Jana Ovčáčková

«

Aktuální výstava

Alina Yessimbeková

3. 11.–21. 11. 2021


Žiješ, a nebo jen přežíváš? Duševní živoření, setrvačné fungování v nouzovém režimu a potýkání se s extrémní psychickou zátěží, spolu s rapidně zhoršujícím se psychickým zdravím populace, nabývají na alarmující aktuálnosti především v posledních pandemických letech. Zatímco se vážné psychické dysfunkce a problémy donedávna týkaly každého pátého z nás, nyní se jedná téměř o každého třetího. Jaký k této
problematice zaujímáme postoj a nepotřeboval by zrevidovat? Zatímco někteří lidé dokáží mluvit o svém duševním rozpoložení otevřeně, jiní svůj vnitřní svět před okolím schovávají a někteří své psychické prožitky a problémy skrývají i sami před sebou. Jak moc je legitimní podceňovat úzkostné stavy, mávat nad nimi rukou, hodnotit je jako ‚normální‘ a sezení u psychologa vnímat jen jako záležitost pro ty, co mají „problém”?

Výstava Entropie: funguješ, ale nežiješ pracuje s těmito otázkami především ve dvou hlavních rovinách. Na jedné straně se jedná o hru s vizuálními podněty, které při zběžném pohledu mohou působit nevinně, líbivě, hravě či sladce. Jejich bližší zkoumání ovšem přináší reflexi témat psychických dysfunkcí, problémů a nutnosti nového úhlu pohledu na ně. Kladou si za úkol vzbudit u diváků větší citlivost k lidem, kteří jimi trpí, a vést je k přemýšlení o psychických problémech jako o velmi obecných jevech a
každodenním fenoménu značné části populace, a nikoli jako o něčem výjimečném, co v „normálním životě” neexistuje.
Na druhé straně instalace představuje osobní zpověď autorky, formulovanou vizuálními prostředky, které výmluvně vystihují psychické stavy, procesy, emoce a špatné sny, se kterými se sama repetitivně potýká, pracuje s nimi nebo je analyzuje. Dává tak najevo, že není zač se stydět, že je třeba o nich mluvit nebo je řešit. S tím úzce souvisí i interaktivní část výstavy, která diváky vyzývá k vizuální diskuzi prostřednictvím jejich kreseb vlastního duševního rozpoložení, úzkostí či děsů, které zanechají v expozici. Postupně vznikající rozmanitost jejich osobních svědectví tak bude významně koexistovat a rozvíjet celkem čtyři vystavené autorské reflexe, vytvořené v posledních třech letech, které experimentují s nejrůznějšími výtvarnými technikami a médii. Ať už to je problematika roztříštěnosti myšlenek, vyplouvajících z hlubin mysli, a jejich prolínání se se zkratkovitostí asociací, přeskakujících od krásného k traumatizujícímu v díle Thinking process (2018, koláž, UV tisk, kov 100 x 100 cm, laser), bezvýchodného a nekonečného procesu odpuzování pozitivních podnětů
myslí zahalenou do negativity a vnitřních problémů ve videu Iridescent (2020, objekt, performance, video) nebo projekce vědomých i nevědomých trápení a děsů do tíživých snů v instalaci Subconscious flow (2021, textil, modrá tuš, kresba, instalace – postel, video, zvuk) či vizualizace opakující se duševní sebevraždy v Never-ending dead (2021, cyklus 16 fotografi í), jejímž výsledkem je úplná emoční blokáda, odosobněné vnímání života a okolní reality a jakési „žití pod vodou”, kde sice nic nebolí a nic neubližuje,
ale dotyčný stagnuje, není schopen nic plně prožívat a přestože automaticky funguje, nežije… Všechna díla společně představují svědectví, že skutečný duševní stav člověka je nesdělitelná, neoddělitelná a nejintimnější oblast lidského bytí. Každý prožíváme zcela odlišně a jelikož psychické problémy mohou fatálně zasáhnout do života nás všech,
neměly by se podceňovat.


Tereza Kučerová

Alina Yessimbeková (*1995, Kazachstán) vystudovala v ateliéru Volné grafiky na Ostravské univerzitě, pod vedením profesora Zbyňka Janáčka. Již během studia se zabývala experimentální tvorbou grafiky
a uměleckých objektů. Nyní tvoří především intermediálně, přestože grafickému pojednání, fotografii a videu zůstává věrná téměř v každém svém projektu. Velkou tvůrčí inspirací pro ní byly i zahraniční pobyty ve Francii a v Jižní Koreji. Díky měsíční stáži v uměleckém centru Fabrica (Treviso, Itálie), se seznámila s procesem tvorby videa a jeho použití
v rámci sociálních médií. Aktuálně se ve své volné tvorbě zabývá mimořádnými psychologickými stavy, emocemi a sny.

Tereza Kučerová (*1991, ČR) se během studia na Semináři dějin umění při Filozofické fakultě Masarykovi univerzity v Brně zabývala především starým uměním. K bližšímu seznámení se s moderními
a současnými díly nebo aktuální tvorbou začínajících umělců se dostala až v posledních letech díky práci na studentských projektech a pro výstavní instituce. Téma lidské psychiky, jejích proměn, vrstev, dokonalosti i poruch ji fascinuje celý život.

Foto: Jana Ovčáčková

«

Aktuální výstava

EPOS 257

22. 9.–27. 10. 2021

Návštěvník, který prošel dveřmi galerie OFF/FORMAT, za nimi stane před hromadou hlíny. Obyčejné zeminy, jen tak halabala nasypané na plachtě, která mu asi připomene kupy, jaké může vidět u kdejakého výkopu. Možná na něj v té chvíli zapůsobí kontrast hnědé půdy a bílé kostky galerie, konfrontace přírodního, špinavého a obyčejného s umělým, čistým a elitářským. Poučenější divák si třeba vzpomene na New York Earth Room Waltera de Marii, místnost po pás naplněnou hlínou anebo na jiné z děl, které pracovaly s tímto vztahem. Ostatně i sám autor této výstavy mu věnuje dlouhodobě pozornost, připomenout můžeme třeba starší projekt Seno (2009), jehož balíky rozmístil v urbánním prostředí Prahy. Zároveň je ale třeba dodat, že dnes tento přírodně/kulturní poměr není většinou vnímán ostře duálně, ale mnohem více jako chumel symbiotických vztahů a podobně na něj nahlíží i umělec. Jiné interpretační vodítko divákovi nabízí název výstavy. Ten naznačuje tematický směr, není ale zcela konkrétní a tak se mohou divákovy myšlenky rozběhnout různými cestami: problematiky degradace a eroze půdy v důsledku klimatických změn a bezohledného agroprůmyslu (tak zřetelné na jižní Moravě), dopadů rozlézající se výstavby okusující kvalitní půdu (jsme uprostřed městské aglomerace)…

S těmito přirozeně se nabízejícími interpretačními rámci by se však návštěvník neměl spokojit. Galerijní instalace je jen polovinou projektu a hlína, která se objevila v galerii, zas jinde zmizela. Divák by proto měl vyjít ven z galerie a zamířit na deset minut chůze vzdálený travnatý plácek
v půli svahu Žlutého kopce mezi ohradní zdí starobrněnského kláštera a zahrádkářskou kolonií. Občas tam venčí pejskaři, chodci si zkracují cestu, sportovci protahují těla, partičky ohníčkují, bezdomovci hledají klidný kout… Před několika dny se tam objevila také jáma obehnaná bezpečnostní páskou, kterou hloubili neznámí kopáči (umělec, kurátor a další spolupracovníci) a výtěžek odváželi na kolečkách – už víme kam. Jako by chtěli své dílo absurdně zamaskovat, říci, že se nic nestalo. Jen nám tu pod nohama náhle zmizel nějaký ten metr krychlový půdy.

Hledáme-li vysvětlení této činnosti, můžeme si samozřejmě vzpomenout na číslovku ve jméně tvůrce, která byla převzata ze záhlaví někdejšího paragrafu trestajícího poškozování cizí věci. Ten byl uplatňován i proti graffitti, z jehož prostředí umělec vyšel. V jeho portfoliu také najdeme řadu z pohledu zákona problematických intervencí. Ty ohledávají limity systému a ukazují jeho slepé skvrny. Připomenout můžeme třeba 50 metrů čtverečných veřejného prostoru (2010), které na jednom z pražských náměstí ohradil stavebním plotem a čekal, co se bude dít. Týdny plynuly a nestalo se nic… I brněnská akce tak může být vnímána jako zkoumání hranice, kam až lze zajít. Především jsou však oba uvedené projekty referenčním bodem site-specifických odkazů, které je spojují s tématy občanské, politické nebo environmentální sféry. Pražská akce se trefovala do komercializace a uzurpace veřejného prostoru, brněnská zas zanechala přechodnou stopu ve svahu Žlutého kopce, zatímco v galerii jsme viděli kolečka a rýče opřené o stěnu. Obrací tak pozornost k zelené zóně se zahrádkami v centru města a k jejím eko- a socio- systémovým hodnotám. Ta ochlazuje vzduch v rozpálené kádi města, zachycuje vodu, je azylem pro mizící opylovače, vykazuje vyšší biodiverzitu než parky. Hraje důležitou komunitní a sociální roli, je místem lokální netržní produkce potravin. Nový městský územní plán však předpokládá její likvidaci a nahrazení výstavbou či z hlediska biodiverzity fádnější zelení. Proti čemuž se zvedl odpor, diskuze a protesty však málo ovlivnily perspektivu, která v ní vidí jen přežitek a zábor pozemků. Eposův projekt tak hovoří třeba o přesunech, které se virtuálně odehrávají na stolech plánovačů, aby se posléze staly skutečností nebo o práci, která kultivuje víc než jen samu půdu. Klade otazníky, naznačuje různé možnosti a cesty. A také, že cena půdy je z mnoha důvodů vysoká a cena za bohorovné nakládání s ní ještě vyšší.

Ondřej Navrátil

EPOS 257 (*80. léta)

Pražský umělec, vystupující tradičně pod tímto přízviskem, se na umělecké scéně pohybuje již asi dvě desetiletí. Vystavuje
v prestižních galeriích, nikdy se ale nevzdal práce ve veřejném či poloveřejném prostoru zvláště domovské Prahy. Mnohé
jeho práce tak vypovídají o dlouhodobé fascinaci urbánním organismem, všímavosti a citu pro něj – ať už se věnuje padlému náletovému stromu, předvolebnímu vizuálnímu smogu, typické městské ikonografii, osadě bezdomovců nebo drobným příběhům sbíraným během poutí a pobytů v těchto krajinách.

www.epos257.com

Foto: OFF/F a Jana Ovčáčková

«

Rodinná oslava

Rodinná oslava

KON.DOM. / Klára Kleinerová a Jan Kratochvíla


KON.DOM. neboli konceptuální domácnost je životní projekt dua Kláry Kleinerové a Jana Kratochvíly. Patří do něj také Rodinné oslavy, tematizující subtilní projevy lidského bytí a to v nejen vztahových úrovních.


Psychologické a společenské drama Rodinná oslava, odehrávající se v luxusní vile na venkově během rodinné oslavy, se zaměřuje na rozkrývání skutečných charakterů jednotlivých postav. Situace vykresluje individuální rysy a psychologické problémy svých hrdinů, kterým se během oslavy vracejí vzpomínky na dětství.

Vypůjčený text od distributora stejnojmenného filmu režiséra Thomase Vintenberga popisuje údajně skutečný příběh, který scénarista slyšel v rádiu. Na rozdíl od něj však akce v naší galerii akcentuje lásku, jako unikátní lidskou vlastnost a stav bytí. Láska se tu přitom netýká jen těch dvou, ale přerůstá rámec jejich vztahu a zasahuje do umělecké komunity i za její hranice. Například do rodin, jejíchž členy nejsou jen umělci, ale pojí je pokrevní pouto nebo v širším kontextu mezi osoby, které sbližují mnohé další prvky, například stejná citovost a zájmy.


Jako podobně pojímaný umělecký “tandem” se může jevit berlínské duo Eva und Adele, k němuž nás mimo jiné přivedla naše společná konverzace při první fázi příprav. Součástí jeho obsáhlé tvorby jsou životní performance, v nichž je vzhled umělkyň dán podle předem naplánovaných tabulek. Stejně jako Eva a Adele se Klára a Jan zaměřují na dlouho trvající až nekonečné performance, v běžném životě někdy i nezpozorovatelné. Společné fungování autorů je pak samo o sobě umělecké dílo – performance s těžce definovatelným začátkem a koncem. Jako jejich akce s růstem vlasů, probíhající neustále za předpokladu, že performerům rostou vlasy.


V intimitě domácího prostředí se odkrývají jemné a decentní vhledy do výřezů akcí, které často nabývají podoby nekomfortních situací, se kterými se musí vyrovnávat. Klára a Jan se snaží odpoutat od fyzických podob – neztotožňování se s vlastním tělem a to skrze tuto performance. Autoři toto dílo považují za duchovní praxi.

Výstava KON.DOMU.představuje to, co se v rámci projektu událo až do dnešního dne. Těžištěm samotné probíhající výstavy je performance Rodinná oslava, uskutečněná v rámci zahájení. Její záznam bude poté vřazen do instalace. Komentovaná prohlídka tentokrát neproběhne, autoři právě performují!

Šimon Kříž

Foto: Jana Ovčáčková

«

11. 5.–13. 6. 2021

Jitka Chrištofová, Frída Kakao, Jan Kovářík, Jan Pražan

Bytost

Představit si čas… a stavět si to pozpátku, Představit si dnešní den.. a věky, které navážou. Myslel sis, že zrovna ty nenavážeš? Bál ses brouků v zemi? Bál ses, že pro tebe budoucnost nebude? Živí pohlížejí na mrtvolu svým zrakem, ale nezračně prodlévá i jiný život a pohlíží na mrtvolu s podivem. Představit si, že řeky se rozproudí a bude padat sníh a budou dozrávat plody.. a osloví ostatní, jako oslovují nás teď…ale nás už neosloví. Představit si jak horlivě stavíme domy, Představit si, jak druzí budou horlit stejně… a my budeme docela lhostejní. Bývalý vozka má pohřeb… v procesí jsou hlavně vozkové. Dobrý anebo špatný den v práci….vezeš zlatíčka anebo blbce….končíš první anebo poslední….návrat za tmy, Představit si, že tohle se bytostně týká vozků..a tamten o to nejeví žádný zájem. Nejsi vržen vichrům napospas….posbíráš se samozřejmě
a bezpečně kolem svého Já, Tvoje Já, tvoje Já! Tvoje Já na věky věků! Všechny přípravy byly ospravedlněny; Orchestr dodatečně sladil nástroje….taktovka dala signál. Půjdu s ostatními, A nikdo nás nemůže zastavit….to není satisfakce; Když nám ukážete dobrou věc anebo pár dobrých věcí v mezeře času – to není satisfakce. Kdyby s námi skoncovali červi a krysy, pak teprve přijde podezírání a zrada a smrt. Ty podezíráš smrt? Pokud bych podezíral smrt já, raději bych umřel, Myslíte, že bych si uměl vykračovat s dobrou náladou vstříc anihilaci? Vykračuju si s dobrou náladou, Nevím přesně, kam jdu, ale vím, že je to dobré, Celý vesmír naznačuje, že je to dobré, Minulost a současnost naznačují, že je to dobré. Jak nádherná a dokonalá jsou zvířata! Jak dokonalá je moje duše! Čemu se říká dobro, je dokonalé, a čemu se říká hřích, je stejně dokonalé; Rostliny a minerály jsou všechny dokonalé..a nepolapitelné tekutiny jsou dokonalé. Pomalu a rozhodně doputovaly sem a pomalu a rozhodně budou putovat dál. Ó, moje duše! Naplním-li tě životem, přijde satisfakce, Zvířata a rostliny! Naplním-li vás životem, přijde satisfakce. Svou satisfakci definovat neumím..ale tak to je, Svůj život definovat neumím..ale tak to je. Přísahám, už vidím, že každá věc má věčnou duši! Stromy s kořeny v zemi ji mají….mořské chaluhy ji mají….a zvířata. Přísahám, že si nepředstavuju nic než nesmrtelnost! Že pro ni je skvostný plán a proudící mlhovina a spojitost, A že všechny přípravy probíhají pro ni..a identita je pro ni..a život a smrt jsou pro ni. Mluvíme o přírodě, hodně dnes mluvíme o přírodě, mluvíme o světě pitomým způsobem, který nás od něj odděluje a vyvolává v nás pocit, jako bychom stáli mimo něj, jako bychom nebyli dokonalým plastovým odpadem, pískajícím větrem, jako bychom nebyli v tom všem svým domovem, jako bychom nebyli poezie, kterou není potřeba hledat v básni, leda básní, jak z nedostatku citu a z nezměrné záliby v pitvě, v oddělování vláken tkáně, naříkáme tomu momentu, kdy jsme přítomní, kdy se rozvzpomínáme.

-já-

OFF/FORMAT © 2026, všechna práva vyhrazena  .  Cookies  .  code by MFÁčko  .  webdesign by Pinxit.cz

Galerie OFF/FORMAT is licensed under CC BY-NC 4.0