Off time

Michal Šmeral / Off time

18. 11.-22. 12. 2015

Vernisáž ve středu 18. 11. v 18 hodin

 

 

Michal Šmeral / Off time

Blížení k plastikám Michala Šmerala bych začal pojmem tvarohový dům. Tento zcela osobní terminus technicus označuje vizuální stránku stavby poté, co byly na její zdi navršeny kilogramy omítek a rozličných nátěrů, takže hrany opticky měknou, roh se zdá tvárný, rosolovitý nebo jako z tvarohu. Geometricky přísná konstrukce architektury organičtí, ba ožívá. Podstatná přitom není pouze vizuální deformace, ale to, že právě skrze ni, skrze tuto nezáměrnou strukturu, tušíme celý uplynulý čas stavby, její etapy, proces změn, které se kryjí s konkrétními lidskými příběhy.

Leitmotivem výstavy je fenomén růstu. Ať už nejpříměji přítomností rostlin, nebo jejich deformací, vrstvením, stékáním, ukládáním materiálů. Růst je tu v mnoha rovinách pokusem o zhmotnění protékajícího času. Ovšem spíše ve smyslu kompotu – čas je využit ke konzervaci sebe sama. V podobě krystalu, krápníku, struktury.

Šmeralovy artefakty mají výrazný procesuální charakter. Vznikají chemickými reakcemi materiálů v tempu daných technologií. Do jejich struktury je tak vetknut čas stejně jako do skutečného organického růstu organismů. Současně je čas růstu plastik formován zcela přirozeně – skulinkami mezi dalšími, pracovně výdělečnými činnostmi autora. Dílo tak roste, zraje ve struktuře přestávek, jakoby mimoděk, mimo hlavní pracovní čas, off time.

Co je to za rostlinu? Je skutečná? Autor je rostlinami skutečně zaujat a nejen jimi plně ilustruje paradox naší snahy po uchování. Jedinou, přitom nespolehlivou cestou k uchování stávajícího je změna, transformace. „Jestli chceme, aby všecko zůstalo, jak je, musí se všecko změnit,“ komentuje situaci sicilského knížecího rodu v revolučním roce 1860 hrdina známého románu Gepard. Tváře bust mají až k absurdnosti smazány rysy obličeje. Portrét, z něhož není patrné již nic, co by odkazovalo ke konkrétnímu člověku. Ten je jen východiskem, základnou, která do jisté míry určuje pokračování (růst) hmoty, ale jeho rysy se roztékají.

Podobně se transformuje rostlina, proměňuje se v jinou – exotickou a nakonec snad již v nerostlinu (přestože růst zůstává zachován – podobně jako růst mechu, lišejníku, hub nebo krystalků ledu na mrtvém stromě). Nerostlina vyjadřuje spojení růstu s nerůstem – rostliny s nerostem. Živého s neživým. A tedy jejich relativizaci. Zatímco rostlina by brzy zvadla a zetlela, život nerostu na ní je jejím pokračováním, sic!, dokonce umožňuje rostlině specifickou životní dráhu, novou existenci v rozměru umění, v prostorech galerií… Je, navážeme-li na citovanou ukázku, také metaforou našich životů. Kdy schopnost přijetí změny, schopnost transformace, nebo spíše jejich nezbytnost, umožňuje pokračování. I za cenu měknutí původních rysů tváře.

Šmeralova nová příroda v sobě nese potenciál eko- či socio-aktivistických přístupů, zároveň je divácky vděčnou volnou hrou s tvary a barvami, tu meditativním, tu sarkastickým znejišťováním, jaké známe z tvorby jiných současných umělců (Šimera, Daněk, Houser, Kintera, Skalický). Barvy, syntetické materiály, stojí v kontrastu k přírodním odstínům i surovinám. Vzniká jakási pop-artová série květin, brutální lyrika je tu přitom lyričtější než dříve. Není to brutalita proměny, co by utvářelo dominantní sdělení. Mnohem více vyniká kontrast mezi vážným a nevážným, mezi kritickým a populárním. Právě teď, off time.

 

Petr Kovář

 

                     

 

                

 

foto: Martina Schneiderová

 

 

 

Hrana je hladina

Lucia Sceranková, Katarína Hrušková / Hrana je hladina

14.10.-11.11.2015

Vernisáž ve středu 14.10. v 18 hodin

Pozvánka

 

Lucia Sceranková, Katarína Hrušková / Hrana je hladina

Schodiště, ručník, nůžky, příprava bramborové kaše, šálek mléka, hvízdání konvice. Konvenční domácí objekty, ruchy a aktivity jsou jedním ze stabilních, opakovaně se navracejících motivů obou autorek. Spíš než „ženský pohled“ ( i když osobní a intimní hraje důležitou roli) můžeme v této orientaci zvýznamnit zájem o primární vrstvy a modely, kolektivně zakoušené skutečnosti. Směřování, které u Scerankové nachází svůj výraz také v zaujetí přírodou, u Hruškové v práci s tradičními příběhy a gesty.
Jádrem tvůrčích strategií obou vystavujících jsou DIY manipulace a interpretace, zatímco častým komunikačním médiem je fotografie. V přítomné výstavě nalezneme odkazy na oblíbené postupy Scerankové spínající mezi realitou a fikcí – prostorové „sochařské“ formování fotografií nebo fyzické „analogové“ manipulace reality pro zornici fotoaparátu. Za ostřím iluzivních nůžek se tak rozevírá skutečný řez, zatímco vlásečnice letokruhů podlahy plynule pokračují v povrchu na ní stojící krychle. Další printy obrazově adjustují autorkami vytvořené objekty a konstelace: měkké schody vymodelované z hlíny, proud ručníku, třpytivé „améby“ plující po hladině napuštěné vany. Lehce magické a bohatě asociativní formy rezonují ve smyslech také svou strukturou a materiálností. Tento druh realizací lze ale spatřit i „naživo“, „vyjmutý“ z fotografie – návštěvník možná bezděčně zatají dech, když se přiblíží ke dvěma šálkům až na samu mez přelití naplněných mlékem. Variabilitu komunikačních forem doplňuje textová instalace Hruškové, balancující na hraně intimního sdělení a kuchařského receptu, zatímco se prostorem nese hlas čajové konvice blížící se k bodu varu.
Žádné z těchto děl není produktem přímé ateliérové spolupráce, téměř všechny jsou však projekcí intenzivní komunikace umělkyň, které si již tak byly svou tvorbou blízké. Proto může být jejich autorský podíl na první pohled jen obtížně rozlišitelný a celý projekt nabývá příznaků realizace tvůrčí dvojice. Úhrnně představuje jemné a citlivé náznaky situací, fragmenty příběhů. Ty atmosféricky souzní s žánrem zátiší, a podobně jako tento umělecký druh, můžeme i celou výstavu chápat jako prostor drobných dramat, skrytých pod hladinou každodenního bezčasí. Právě tu autorky lehce čeří a naznačují pohyb svých modelů ze zóny zobecněného utilitárního myšlení a konání za hranu subjektivního prožívání, otevírají je emocím a asociacím, odlišnému druhu poznání. Nechávají je znít jinak či hlouběji.

Ondřej Navrátil


Huvuduvudo

Šárka Koudelová, Pavel Matyska / Huvuduvudo

27.5.-1.7.2015

Vernisáž ve středu 27.5. v 18 hodin

Pozvánka

 

              

 

      

 

 

 

Text to Speech

Text to Speech

Vernisáž ve středu 15. 4. v 18 hodin

Pozvánka

 

&(Barbora Trnková & Tomáš Javůrek)
Text to Speech

Tvůrčí duo & se hlásí k prostředí net a software artu. K virtuálním sférám globálních informačních sítí, které se mohou stát uměleckým médiem podobně jako plátno na blindrámu. K algoritmům, kódům a softwarovým aplikacím, které mají potenciál být výrazovým prostředkem podobně jako barva. Zkoumají estetiku, výzvy a pasti tohoto paralelního digitálního světa. Jejich svébytným tématem je také „duchovno“ sítí, k typickými postupům patří strategie překvapivých znejišťujících posunů a humor. Tyto složky můžeme identifikovat také v jejich současné prezentaci v galerii OFF/FORMAT.

Poté, co na dveřích vyťukáte do klávesnice své sdělení, zamíříte do preloaderu. V jeho metaforu – v mezeru, vakuum, zámlku mezi akcí a reakcí – se proměnila prázdná galerie. Při vstupu do ní se tak ocitáte ve sféře nejmeditativnějšího momentu počítače. V okamžiku, kdy jeho obvody tak trochu připomínají lidský mozek a zdají se být obdařeny vlastní duchovností. Kdy se generují očekávání a představy, následně konfrontované s autorským zásahem.

Jak napovídá název prezentace, tvůrci intervenují do prostředí programů TTS a jejich poskytovatelů. Tyto webové aplikace konvertují text do audio formátů a umožňují tak uživateli poslouchat četbu – například jeho oblíbené knihy. Tvůrci těchto nástrojů v současnosti pilují jejich jazyk, snaží se učinit jejich projev co nejvěrnější našemu a „polidšťují“ tak elektronické obvody, stejně jako rozostřují hranice domény patřící dosud výhradně člověku. Zároveň vzniká konkurence těchto webových služeb – prostor, do kterého vstupuje autorská dvojice se svou radikálně alternativní vizí.

Roku 1829 se u anglické obce Rainhill odehrál závod lokomotiv, jehož cílem bylo vybrat nejvhodnější pro nově budovanou dráhu. Z pěti přihlášených strojů byla již před startem vyloučena lokomotiva Cyclopede, protože pod plechy ukrývala koně. Její konstruktér Brandereth se pokusil jít proti proudu a propašovat do „století páry“ tahouna hypomobilní éry, která pomalu ale nevyhnutelně směřovala ke svému závěru. Obdobnou strategii zvolili i Trnková s Javůrkem, na jejichž výstavu můžeme pohlížet i jako na prezentaci experimentální demoverze vlastní aplikace TTS. V té se však slova nerodí kdesi v útrobách hardware, simulujících lidský hlas. „Pod kapotou“, za displeji a mikrofony jsou sami autoři a jejich pomocníci, kteří poskytují uživateli nefalšovanou lidskou řeč.

V roce 1829 zvítězila lokomotiva Raketa a její tvůrce Georg Stephenson vstoupil do dějin. I Cyclopede se nakonec projela po kolejích a potvrdila, že je neúnosně pomalá a slabá. Ale možná jako jedna z posledních umožnila cestujícím vychutnat si pomalu plynoucí krajinu, klapot koňských kopyt, vzduch dosud prostý spalin… Představte si cestovní navigaci založenou na principu Trnkové a Javůrka. Asi byste zabloudili, ale… I když nepatřím k novomediálním apokalyptikům: Budeme si ještě nahlas předčítat knihy, nebo na naše potomky čekají elektroničtí rodičové? Autoři reagují utopickou vizí, která atakuje koncept „praktičnosti“, podvrací korporátní systémy či nabízí představu nové spolupráce.

Ondřej Navrátil

&(Barbora Trnková & Tomáš Javůrek)
na FaVU VUT setkali Barbora Trnková a Tomáš Javůrek. Společně rozvinuli řadu projektů (Generace princezen, od 2011; Black, od 2012; AnnaMarie, od 2012), které prezentovali v různých institucích a prostorách (Dům umění v Opavě, 2012; Kaple Božího těla v Olomouci, 2012; Muzeum města Brna, 2014) a které dále žijí svým životem ve virtuálním prostoru sítí. Zde naleznete také ScreenSaverGallery (2013), jimi vytvořenou a spravovanou experimentální platformu pro prezentaci současného umění. Podílí se však i na provozu lokální scény jako spolukurátoři galerie Umakart.

barboratrnkova.tomasjavurek.cz
metazoa.org
barboratrnkova.cz
tomasjavurek.cz

prezentace výsledků roční spolupráce dvojic výtvarníků a teoretiků

VÝTĚR

11. 3.-17. 3.
Ondřej Horák / Marie Konečná
Jan Karpíšek / Dominika Halvová

  
18. 3.-24. 3.
Petr Kunčík / Olga Čejková
Katarína Klusová / Klára Hudáková

  
25. 3.-31. 3.
Matěj Frank / Soňa Nováková
Jiří Žák / Jana Gazdagová

  
1. 4.-8. 4.
Pavlína Komoňová / Michala Frank Barnová
Júlia Zorkovská / Ondřej Navrátil

      

 

 

feat Franz Schmelz

MARK THER FEAT FRANZ SCHMELZ

Vernisáž ve středu 11. 2. v 18 hodin

projekce filmu Enkel v 17 a 19 hodin

Pozvánka

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Mark Ther feat Franz Schmelz

Část galerie je ponořena do tmy, stěny jsou zahaleny černým plátnem, několik židlí se obrací k bílé ploše. Třičtvrtěhodinová projekce, kterou je na ní možno shlédnout, se nepromítá v typické galerijní smyčce, ale jen v určitou dobu či na požádání. Návštěvník vstoupil do výstavního prostoru, zároveň si však může připadat tak trochu jako v kině a balancování na této hranici charakterizuje i promítané dílo. Ani videoart, ani film a nebo opačně – oboje. Hybridní pozice. Videofilm. Ostatně postmoderně je konvergence uměleckých druhů vlastní.

Mark Ther se nevzdává příběhu, touhy pracovat s určitým záznamem života. Nicméně vypráví úsporně, skládá dlouhé vtahující záběry, až se zdá, že se neděje skoro nic. Otevírá prostor pro divákovy emoce, zkušenost, interpretaci. Estetika obrazů je svébytná a vytříbená. Postupně se vynořují sdělení, nejednoznačná a dotýkající se témat, která autor označuje za tabu západní společnosti. Přístup ke smrti, incest, pedofilie. A nebo regionálněji – odsun/vyhnání Němců.

Videofilm Enkel otevírá první z uvedených témat. Smrt a umírání je ve společnosti, ve které se mění věkové rozvrstvení, mizí tradiční podpůrné modely, nastupují stále vyspělejší medikamenty a současně se rozvíjí diskuse o eutanázii, skutečně problematickým tématem, přičemž na jeho reflexi nejsme vždy připraveni. Ústřední linií videofilmu je minimalistický rozhovor matky a dcery, který je umístěn do meziválečného období a interiéru vily…

Mark Ther kdysi pracoval i s klasickými médii malby a kresby, opustil je však dávno předtím, než se stal výrazným a posléze nepřehlédnutelným tvůrcem české scény. Kresby vystavené v další části galerie tak představují jakýsi návrat. Ohlédnutím jsou však i v jiném smyslu. Téma někdejších německých obyvatel českých zemí bylo v místní umělecké produkci již několikrát dotčeno, přičemž byla vyjádřena potřeba hlubší reflexe, než jakou poskytují fráze politického provozu. Marek Ther je však s tímto námětem svázán ještě hlouběji, než jen zájmem o skrytá ostří místních historických představ a obrazů. Jeho rodinné kořeny sahají do sudetoněmeckého prostředí a tato osobní linie je trasou autorova návratu. Kresby jsou interpretací kreslířských výkonů autorova prastrýce, který romantizujícím způsobem zachytil krajinu předválečného Broumovska, odkud rodina pochází. Therův počin tak lze chápat jako gesto identifikace, přihlášení se (signatury obou autorů výmluvně bok po boku), stejně jako pokus cítit kůži kohosi blízkého a přitom cizího (motiv, se kterým autor pracoval vícekrát). Případně jako jistý druh archeologie, osobitou analýzu úryvků nalezených textů, pozůstatků zmizelého společenství, které Ther vnímá jako velmi svébytné ve svém dialektu, historii i kultuře, přičemž se mu jeví v těchto atributech Čechům bližší, než si ti běžně připouští.

Mark Ther v OFF/FORMATu ukazuje kontinuitu svého myšlení i strategií, jistotu pohybu mezi uměleckými druhy, časovými kontexty i identitami. Cizelaci svého vyjádření.

 

Ondřej Navrátil

 

 

↑  video: Cinebonbon

Mark Ther (1979) začal s videem experimentovat v průběhu svého studia na AVU. Tematizoval svůj obdiv k Marii Callas a dalším vzorům („4:05“, 1998, What gave me America, 1999, My pleasure, 2003). Později se objevuje otevřeně téma homosexuality (Hanes, 2007), sudetoněmecké kultury (Pflaumen, 2007), nebo nacistického systému (Was für Material!, 2007). Za video Das wandernde Sterlein (2011), které vyprávělo příběh zmizelých dětí v pohraničí, získal Cenu Jindřicha Chalupeckého. Vystavuje u nás i v zahraničí, přičemž některé práce vyvolaly veřejné kontroverze.

www.markther.com

 

          

 

      

Foto: Martina Schneiderová

 

 

Chvíle

BARBORA ZENTKOVÁ + JULIA GRYBOS / CHVÍLE

Vernisáž ve středu 7. 1. od 18 hodin

Pozvánka

Dopad

MAREK KVETAN

Dopad

 

Vernisáž ve středu 12. 11. v 18 hodin

Pozvánka

 

 

 

 

 

 

 

 

Marek Kvetan / Dopad

Kvetanova tvorba sa od začiatku vedome dotýka a pregnantne reflektuje existujúce spoločenské fenomény, doprevádzané nástupom nových technológií, digitalizácie, postprodukčných postupov v úprave obrazu, internetu a možností, ktoré ponúkajú na využitie v umeleckej praxi. V ideovej línii Kvetan využíva post-konceptuálne stratégie s výrazným prvkom kalkulácie, mätením divákovho vnímania zámerným popieraním a mnohoznačnosťou významového čítania jeho prác. Dôležitým aspektom jeho autorského prístupu je i irónia a akési subverzívne prevracanie existujúcich a všeobecne kodifikovaných zákonov a zákonitostí každodenného života. Táto jeho “vzbura” autoritám, resp. popieranie nemenného, výhodného systému, či už v rovine bežného života, alebo pretavená do inštitucionálnej, či spoločenskej kritiky je zakaždým ale nenápadná, akoby latentne prítomná pod povrchom, pripravená každú chvíľu explodovať a  ohroziť dané status quo vecí.

Samostatná výstava Dopad predstavuje dve z mnohých polôh Kvetanovej tvorby – digitálne manipulované printy a priestorové objekty. Skúmanie vzťahov medzi makroštruktúrami a mikrošruktúrami, ich vzájomné ovplyvňovanie a súčinnosť, alebo diskrepancia v zmysle vnímania a deformovania reality sú ústredným motívom veľkoformátového digitálneho printu Paralelná galaxia, 2014. Konkrétny vizuálny prvok mapy svetových veľkomiest sa svojím zväčšením, preexponovaním stáva abstrahovaným pojmom pripomínajúcim vesmírnu galaxiu. Kvetan poukazuje na skutočnosť, že aj veci dôkladne známe sa svojím vytvrhnutím z kontextu, priznaním novej funkcie stávajú neprebádanými územiami s množstvom významových a interpretačných konotácií. Hybridný objekt Archa, 2014 a Zrkadlo, 2012, tvorené kombináciou antagonistických, lacných materiálov, priznávajúci kutilské postupy DIY estetiky, alebo naopak do utilitárnych, obyčajných objektov vnášajúce vzácnejšie materiály, komunikujú odkazy, ktoré sú na prvý pohľad absurdné, no napriek tomu reflektujú široké spektrum aktuálnych tém – od socialistickej minulosti, náboženstva, morálnych hodnôt v živote súčasného, pod diktátom peňazí žijúceho, človeka nostalgického fetišizmu, kumulovania starých predmetov, polemizovaním nad vysokým a nízkym umením, alebo len bohapustým pohrávaním sa s divákovov citlivosťou a vnímaním.

Katarína Slaninová

↑  video: Cinebonbon

           

foto: Martina Schneiderová

 

 Vernisáž

                 

Foto: Martina Schneiderová

 

Ptačí muž

ONDŘEJ MALEČEK

Ptačí muž

 

Vernisáž ve středu 1. 10. v 18 hodin

Pozvánka

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Krajina může být viděna z různých úhlů v závislosti na osobnosti vnímajícího. Tedy očima „domorodce“, turisty, developera, ekologa, literáta… Obdobně odlišně byla krajina vnímánav různých dobách, v závislosti na tehdy aktuálních ideologiích, ekonomických systémech, imaginaci…

Lze se svobodně pohybovat napříč těmito světy a vrstvami, lze vstoupit do obraznosti jiných lidí a vzdálených dob? Někteří se o to pokoušejí – připomenout bychom mohli Cestu s K. H. Máchou Jaroslava Anděla a další projekty, stejně jako poutníky bez uměleckých záměrů, kteří se vydávají po stopách nejen romantických básníků a malířů.

Ondřej Maleček neproklamuje svůj vztah k obraznosti minulosti takto konceptuálně přímo, nicméně její ohlasy a rekonstrukce jsou v jeho tvorbě více než zřejmé. Pomýšlet můžeme na romantiky K. H. Máchu a C. D. Friedricha, pohádky, balady a báchorky B. Němcové nebo K. J. Erbena, milovníky šumavské divočiny K. Klostermanna nebo J. Váchala. To je svět, který je dle mého soudu v mnohém kompatibilní s Malečkovým, s jeho cestami ven a sbíráním kamenů, s jeho prožíváním, kreslířskou a malířskou intuicí – prostor, do kterého může projektovat sám sebe.

S tímto viděním ovšem nelze prolnout zcela, limitem je vlastní zkušenost a doba. Malečkovy práce tak nejsou jen projekcí, ale také interpretací a komentářem, tu a tam nenápadně podvracejícím vážnost, hlubinnost a osudovost tohoto typu zření. Tento odstup a odlehčení můžeme vyčíst především ze záměrně naivizující řeči a námětů.

Neoromanticky laděných malířů bychom u nás našli více. Tvorba některých je vypointována v brutální stránce, jiná je odstíněna obřadnou magičností, další zdůrazňuje grotesknost či směřuje ke klasicizující formě. Některé z těchto charakteristik, například občasnou temnost, lze také počítat mezi Malečkovy ingredience, jeho specifikem je však výraznější poetičnost, baladičnost. Ta formuje jeho osobitý a  nezaměnitelný výraz.

Můžeme uzavřít, že Maleček se obrací k paměti krajiny, zve nás, abychom vstoupili a prožili jednu z jejích identit, která se zrodila v interakci mezi člověkem a místem. Představuje jeden z možných pohledů na naše okolí, který je stále oslovující a silný.

Ondřej Navrátil

              

 

Vernisáž

                        

foto: Martina Schneiderová

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Stafáž přítomnosti

JAKUB TOMÁŠ

Stafáž přítomnosti

 

Vernisáž ve středu 21. 5. v 18 hodin

 

 

Obraz Dobrý den pane Courbete, Signacu, Cézanne! parafrázuje známý obraz autora manifestu realismu. Měšťané, jejichž pozornosti a uznání se Courbet dovolával, jsou v Tomášově podání nahrazeni malíři – pokračovateli. Mění se perspektiva, umělec se zdraví s umělci, kteří teprve přijdou, ani oni to nebudou mít lehké, to zase víme my, z naší perspektivy o sto padesát let dál, a tato je nám současně připomenuta tím, na co bychom při zkoumání figurální kompozice málem zapomněli – totiž, že se díváme na zátiší. Figurální zátiší? Iluzivní malba Jakuba Tomáše nevytváří iluzi skutečného setkání Courbeta se Signacem a Cézannem, ti se stávají informacemi, významy a představami, které lze modelovat v prostoru. Jakub konstruuje mentální prostor jako scénu, pro níž naše těkající i uvážlivá pozornost vystřihuje obrázky.

Scéničnost těchto iluzivně prostorových koláží plynule navazuje na předchozí Jakubovy cykly s náměty inscenovaných zátiší, letních kin, divadelních jevišť či prostoru před školní tabulí. Obraz jako prostor, na němž je cosi předváděno, sám sebe tematizuje a komentuje zobrazeným námětem. V malířských cyklech z let 2010 až 2013 autor ještě umocňuje divácký pohled kruhovými formáty obrazů – rám, vymezení pozorované scény, se přizpůsobuje oblosti lidského zorného pole, teatralizuje do tvaru divadelního kukátka.

Motiv konstrukce, a to zejména konstrukce ze stavebních materiálů odkazující na fenomén kutilství, v posledních letech úspěšně prosákl do všech výtvarných oborů. V tomto trendu se svébytně pohybuje i Jakub, když nasbíraný obrazový materiál prvně jako „malý modelář“ stříhá, podlepuje, prořezává a vsazuje do scény s dalšími předměty, aby z něj vznikl model – předloha pro malovaný obraz. Aranžovaný nebo nahodilý výsek ze světa hromadících se reprodukcí, kartonů a špejlí. Obraz skutečnosti.

Konstrukce scén pracují s literárními, historickými či kunsthistorickými odkazy, tematizují možnosti zachycení pohybu či obecněji času v obraze (iluzi pohybu prostorovým řetězením jedné a téže fotografie, či naopak výrazově volnou stylizací fotografického materiálu původně zaměřeného na analýzu pohybu), a jako jejich spojnice se objevuje fenomén návodu.

Manifestovaný realismus scén, něčeho, na co bychom mohli „opravdu“ narazit, s předměty, které bychom mohli uchopit, paradoxně postupně prohlubuje pocit neskutečnosti, představu hry „jako“ (romantismus lučištníka, sentiment historie, modýlek, divadlo). Obraz přitom i ve všech skladebných prvcích vychází z naprosto konkrétního (fotografie muže, praktický návod, realistické zobrazení, malba celku podle předlohy). Jsme natolik připraveni na malířskou koláž, na volné vršení a křížení obrazů, že nás racionalita skutečnosti, při budování prostoru Tomášových pláten hravou konstrukcí, perspektivou a stíny „figur“ překvapuje a mate.

Do této „hry na skutečnost“ zapadají také papírové obrazy/objekty z cyklu Ohledání místa, v nichž autor klasickou formou obrazu měnícího se pod úhly pohledu diváka v obraz jiný, představuje vždy různé vize místa, kde došlo ke zločinu. Hra na odhalení přitom podsouvá otázku, zda opravdu k odhalení došlo.

Stafáž přítomnosti je kritickým zhodnocením fenoménu skutečnosti malířskými prostředky a současně vtipnou glosou o malířské současnosti.

Petr Kovář

↑  video: Cinebonbon

Jakub Tomáš (1982) pochází z Jihlavy a vysokoškolskému studiu se věnoval nejdříve v Plzni na Pedagogické fakultě a poté mezi lety 2006 až 2012 v Praze na Akademii výtvarných umění pod vedením Vladimíra Kokolii a Jiřího Sopka. V Sopkově ateliéru také úspěšně absolvoval. Realizoval nebo se podílel na řadě výstav v tuzemsku ale i zahraničí; v roce 2012 jej výstavou S = π . r 2 do programu Start Up zařadila Galerie hlavního města Prahy, v letech 2013 až 2015 je jeho tvorba prezentována v rámci francouzské Artotéque Champagne Ardene v Remeši. Připomenout lze také výstavu Princip přeplňování v jihlavské galerii Půda, nebo letošní tematicky související Sen umělcův v galerii D9 v Českých Budějovicích a Střih v Galerii DOMA v Kyjově. Žije a tvoří v Jihlavě.

 

              

 

 

 

 

      

Foto: Martina Schneiderová