Otevření ryby (hodiny akvakultury)

Eva Koťátková / Otevření ryby (hodiny akvakultury)
galerie OFF/FORMAT, Brno, 23. 9.-15. 12. 2020

Vstupujete do krajiny Evy Koťátkové. Možná je to škola, docela běžná s otřískanými židlemi a obligátními nástěnkami, zároveň však i podivná. Opatrně našlapujete v osiřelých třídách, kde před chvílí zřejmě ještě někdo byl a v příštím okamžiku se možná znovu zaplní a ožijí tajemnými činnostmi. Zatím však hovoří jen rozhlas, v němž vám své rady uděluje podezřelý psychoterapeut, pak začne snad zdejší žák vyprávět fragmenty svých zneklidňujících imaginací, aby je nakonec vystřídaly úryvky vzpomínek lidí, které vyčerpání přivedlo do nezvyklých situací.
A vše je cítit rybinou. Nebo se mi to jen zdá? Ryby nás každopádně provází všude. Uprostřed srocení školních židliček se klenou žebra obřího napůl rozpitvaného rybího těla, přes opěradla visí oploutvené ocasy (dětských kostýmů?). U dveří je chobotnice a na nástěnku někdo přišpendlil množství obrázků šupináčů. Reproduktor vypráví o noření se do vody (Chcete to vyzkoušet? Voda je v kbelíku.), rybách v akváriích, kádích a plastových pytlících, nebo o těch, co se uzavřeli jako ryby.
V těle ryby na suchu – tak se jmenovala jedna z autorčiných výstav. A v jednom z jejích rozhovorů se dočteme: „Často používám (…) reálné (…) nebo fiktivní příběhy. V těch se pak pokouším vcítit do pozice někoho jiného, za koho mluvím.“ Tedy někoho, jehož hlas není slyšet a zároveň i za mnohé další uvězněné v sítích mlčení, za lidi i za zvířata, za rostliny a také za sebe. A o čem hovoří ryby na suchu? O životě v nepřirozených podmínkách, tíze institucí a sociálních struktur, procesech přeučování, legitimizovaném násilí a útlaku, ztrátě empatie a soucitu s druhými, traumatech a úzkosti, o stáváním se někým jiným. Nebo o hraničních situacích mentálního a fyzického omezení, které nám evokují kostýmy s těžkými hlavami a neohrabanými chapadly zhroucené v koutě.
Ryby na suchu však nemusí být jen symbolem bezpráví a strachu. Jsou také rybami, které nejsou ve vodě – ve vodě normality, předsudků a spoutanosti. Jako ten žák v rozhlase propadající se do hlubin denního snění, žena uvízlá uprostřed shonu na řadu hodin ve výtahu, účastník terapie odpoutávající se od okolí nebo ta, o jejíž izolaci vypráví koberec na zdi. Nenormálnost a nenormativita se zde nejeví jako přítěž, ale ukazují se pozitivními vlastnostmi, které umožňují osvobození.
A právě schopnost odpoutat se, či alespoň uvidět možnost vykročit jinam, je tím, o co se Koťátková dlouhodobě zajímá. Přičemž jednou z důležitých cest úniku, vzdoru a revolty se ukazuje empatie. A to i s rybou otevřenou ve školní hodině akvakultury (Akvakultura: systém beztrestného vykořisťování vodní fauny a flory v prostředí antropocentrické kultury). Protože uvidíme-li svět rybíma očima, je šance, že o něm budeme přemýšlet kritičtěji a naše vztahy, byť se třeba nestanou zcela symetrickými, budou soucitnější, etičtější a demokratičtější.

Ondřej Navrátil

 

«

Minimal Wage Open Space

Andreas Gajdošík, Jonáš Svoboda /  Minimal Wage Open Space

Zatímco sedíme v kuchyni, pijeme pivo a vymýšlíme název výstavy, jejím autorům, Andreasovi a Jonášovi, běží minimální mzda. Stejně tak, když nakládají nábytek, instalují, fotí. Práce jako každá jiná. Jakákoliv zápůjčka a výpomoc jsou zpoplatněny. Autoři nechtějí slyšet o šetření prostředky obvyklým zapojením altruistických přátel a nekompromisně veškerou myšlenkovou i manuální práci na výstavě odměňují. Přitom vše vzniká velmi nízkonákladově, šetrně.

Je to bizarní „hra“. Humor z domýšlení, komu a za co se musí ještě zaplatit, neomrzí. Jen jednou, dvakrát zamrazí; z toho jak je to obvyklé „šetření“ prostředků automatické a jak deformuje obraz náročnosti umělecké práce (na permanentní volnočasovou aktivitu) a současně z toho, že by tento systém „ceny“ umění skrze hodinovou mzdu měl opravdu fungovat. Andreas s Jonášem tak napínají určitou část naší sociální reality na skřipec až k jejímu vykloubení, podobně jako to dělali třeba expresionističtí malíři s realitou vizuální. Něco, co se jeví naší skutečnosti velmi vzdálené, nelogické, iracionální, naopak vytváří přesnější a naléhavou výpověď o lidské situaci.

Aktivistický apel minimální mzdy za uměleckou činnost přichází osm let po výzvě proti nulové mzdě a v době, kdy ministr kultury navrhuje znovuzavedení povinného procenta z nákladů určitých stavebních zakázek na vznik nových uměleckých děl. Zároveň stále chybí systematičtější forma podpory výtvarných umělců; podstatná část umění vzniká bez možnosti jeho zpeněžení a tam, kde je prodej možný, čelí umělec díky populárnímu artwashingu vnitřní etické otázce, komu své dílo prodává, komu pomáhá kupovat si lepší společenský obraz. Vedle různých grantů a rezidencí je tak výstavní činnost možností, jak umělce za jejich práci odměnit, paradoxně však pro ně výstava častěji znamená nejen časový ale i finanční výdaj. Kdo by dnes toužil pracovat za minimálku?

Výstavní projekt Andrease Gajdošíka a Jonáše Svobody současnou situaci obnažuje sympatickým spojenectvím společenské (institucionální) kritiky a vtipu, když otázku „co je to umělecká činnost?“, která by měla být honorována, ponechávají na návštěvnících galerie. A to doslova. Ti se v „otevřeném prostoru“ mohou oddat libovolné umělecké činnosti (malovat, psát, snít…) a inkasovat tak minimální mzdu, osmdesát sedm korun a třicet halířů za každou hodinu, kterou v galerii stráví. Galerie se mění v pracovní prostor, studio, v němž nechybí nutné zázemí, ale ani dětský koutek, kde může odložený potomek kreativně přeskládávat herní variantu známé Maslowovy pyramidy lidských potřeb.

 

Petr Kovář

 

 

«

Když jsme si četli / Khi chúng tôi cùng đọc

Současný student AVU, ateliéru Vladimíra Skrepla ve svých videích
s vtipem komentuje umělecký provoz, slepuje střepy světa v digitálních sítích nebo se s empatií zamýšlí nad mezigeneračními a interkulturními vztahy. Jako příslušník vietnamské minority má vlastní zkušenost s jejich rozporuplností, střetáváním mentalit a tradic, hledáním identity. Tyto konflikty také tematizuje ve svém projektu „Bez názvu“, performativním setkávání a společném čtení dětí a rodičů, jehož audiovizuální zpracování umožní návštěvníkům galerie OFF/FORMAT nahlédnout do situace
a pocitů druhé generace Vietnamců žijících v České republice.

OFF/FORMAT © 2025, všechna práva vyhrazena  .  Cookies  .  code by MFÁčko  .  webdesign by Pinxit.cz

Galerie OFF/FORMAT is licensed under CC BY-NC 4.0