Otevření ryby (hodiny akvakultury)

Eva Koťátková / Otevření ryby (hodiny akvakultury)
galerie OFF/FORMAT, Brno, 23. 9.-15. 12. 2020

Vstupujete do krajiny Evy Koťátkové. Možná je to škola, docela běžná s otřískanými židlemi a obligátními nástěnkami, zároveň však i podivná. Opatrně našlapujete v osiřelých třídách, kde před chvílí zřejmě ještě někdo byl a v příštím okamžiku se možná znovu zaplní a ožijí tajemnými činnostmi. Zatím však hovoří jen rozhlas, v němž vám své rady uděluje podezřelý psychoterapeut, pak začne snad zdejší žák vyprávět fragmenty svých zneklidňujících imaginací, aby je nakonec vystřídaly úryvky vzpomínek lidí, které vyčerpání přivedlo do nezvyklých situací.
A vše je cítit rybinou. Nebo se mi to jen zdá? Ryby nás každopádně provází všude. Uprostřed srocení školních židliček se klenou žebra obřího napůl rozpitvaného rybího těla, přes opěradla visí oploutvené ocasy (dětských kostýmů?). U dveří je chobotnice a na nástěnku někdo přišpendlil množství obrázků šupináčů. Reproduktor vypráví o noření se do vody (Chcete to vyzkoušet? Voda je v kbelíku.), rybách v akváriích, kádích a plastových pytlících, nebo o těch, co se uzavřeli jako ryby.
V těle ryby na suchu – tak se jmenovala jedna z autorčiných výstav. A v jednom z jejích rozhovorů se dočteme: „Často používám (…) reálné (…) nebo fiktivní příběhy. V těch se pak pokouším vcítit do pozice někoho jiného, za koho mluvím.“ Tedy někoho, jehož hlas není slyšet a zároveň i za mnohé další uvězněné v sítích mlčení, za lidi i za zvířata, za rostliny a také za sebe. A o čem hovoří ryby na suchu? O životě v nepřirozených podmínkách, tíze institucí a sociálních struktur, procesech přeučování, legitimizovaném násilí a útlaku, ztrátě empatie a soucitu s druhými, traumatech a úzkosti, o stáváním se někým jiným. Nebo o hraničních situacích mentálního a fyzického omezení, které nám evokují kostýmy s těžkými hlavami a neohrabanými chapadly zhroucené v koutě.
Ryby na suchu však nemusí být jen symbolem bezpráví a strachu. Jsou také rybami, které nejsou ve vodě – ve vodě normality, předsudků a spoutanosti. Jako ten žák v rozhlase propadající se do hlubin denního snění, žena uvízlá uprostřed shonu na řadu hodin ve výtahu, účastník terapie odpoutávající se od okolí nebo ta, o jejíž izolaci vypráví koberec na zdi. Nenormálnost a nenormativita se zde nejeví jako přítěž, ale ukazují se pozitivními vlastnostmi, které umožňují osvobození.
A právě schopnost odpoutat se, či alespoň uvidět možnost vykročit jinam, je tím, o co se Koťátková dlouhodobě zajímá. Přičemž jednou z důležitých cest úniku, vzdoru a revolty se ukazuje empatie. A to i s rybou otevřenou ve školní hodině akvakultury (Akvakultura: systém beztrestného vykořisťování vodní fauny a flory v prostředí antropocentrické kultury). Protože uvidíme-li svět rybíma očima, je šance, že o něm budeme přemýšlet kritičtěji a naše vztahy, byť se třeba nestanou zcela symetrickými, budou soucitnější, etičtější a demokratičtější.

Ondřej Navrátil

 

«

OFF FORMAT © 2021, všechna práva vyhrazena  .  Cookies  .  code by MFÁčko  .  webdesign by Pinxit.cz