Nedá se svítit

KATEŘINA ŠEDÁ

NEDÁ SE SVÍTIT

19. 9. – 24. 10. 2012

 

Vernisáž ve středu 19. 9. v 18 hodin

 

Pozvánka

 

 

Kateřina Šedá / Nedá se svítit

Doma se můžete mrknout na satelitní snímky – Nošovice leží kousek za  Frýdkem Místkem. Jsou tu pěkné výhledy na srstnaté stráně nedalekých Beskyd a romantické údolí říčky, ale panenská krajina to už taky nebyla. Nicméně mezi rychlostní silnicí, umělým kanálem a houštím stožárů elektrorozvodny to byl stále pořádný lán pole. Hnědá ornice, polní cesty, kříž, nějaký ten strom, samota. Po staletí dotýkaná země, ta naše za humny.
Samozřejmá.
Co se stane když se tu místo pěstování zelné chlouby začnou náhle vyrábět statisíce aut? Úřady, ekologové, investiční pobídky, environmentální audit, pracovní místa, memoranda, miliardy, novináři, třesení rukou… Především vznikne díra. Díra v hustém pletivu přírodní i kulturní paměti místa, díra ve výhledu, v návycích, v komunikacích, díra v sociálních vztazích. Lhostejnost a neschopnost místních obyvatel se proti stavbě vzepřít způsobila, že obec se po dostavbě továrny sociálně rozpadla – řada lidí se odstěhovala a mnoho z těch, kteří tu zůstali, spolu dodnes nemluví.

Tuto díru a bludný kruh, v němž se místní ocitli, tento nový vzor Nošovic,  zvolila Kateřina Šedá za symbol revitalizace. V roce 2009 jsem se rozhodla, že se pokusím přijít na to, jak obyvatele prostřednictvím NOVÉHO VZORU spojit a tím najít cestu z kruhu ven. Svým působením tak v podstatě vytvořím novou továrnu, která má však za úkol lhostejnost udusit.

Součástí tohoto ambiciózního projektu se stala i tvorba nového místního kroje. Ten dal komunitě možnost znovu promyslet, jakou transformací prošla identita lokality, kterou obývá a uvést do souvislosti to, co se odehrálo okolo a uvnitř. Vyjádřit se, znovu si uvědomit vlastní jedinečnost, opět navázat. Kateřina Šedá tak rozvinula osobitou strategii intervence do života místa, otevřela kreativní prostor, kde mohou být problémy dekonstruovány a nově uchopeny. Zájem o její práci v zahraničí přitom napovídá, že se nejedná jen o problémy veskrze lokální ale obecněji sdílené, mezinárodně srozumitelné. A dnes aktuální i na poli umění, které se již nějaký čas zajímá o kontext za okny galerií.

 

Ondřej Navrátil s využitím textů Kateřiny Šedé

 

 Expozice

↑  foto: Martina Schneiderová

 

Vernisáž

↑  foto: Jitka Karlišová

 

 

Libretto

MATĚJ SMETANA

TOMÁŠ JAVŮREK

 

LIBRETTO

 

6.6. – 18.7. 2012

 

Vernisáž ve středu 6. 6. v 18 hod.

 

Pozvánka

 

 

 

Matěj Smetana, Tomáš Javůrek / Libretto

Zatímco píši tento text, můj počítač se modlí. Mé vědomí je ušetřeno úzkostných vibrací a v klidu se věnuje práci, jen občas jsem vytržen mrazením, že Bůh computer vyslyší. Tomáš Javůrek (společně s Barborou Trnkovou) vytvořil aplikaci, která „napadá“ připojené počítače našimi modlitbami. Každé další připojení roztáčí modlitební mlýnek našich proseb bez našeho vědomí. Elektronická síť přebírá po vzoru asketických mnichů duchovní správu rovnováhy světa. „Připojím se.“ Továrna na abstrakci Matěje Smetany zase jednoduchými konstrukčními metodami vyrábí hvězdy, tolikacípé, jak je libo, vystřeluje je, lidské konstrukty/klamy na nebe a do naší současnosti i historie. Přestože jistou spojnicí vystavujících by se mohlo jevit studium na brněnské FaVU, umělci se osobně poznali až při přípravě výstavy pro OFF/FORMAT a výsledek této spolupráce potvrzuje blízkost jejich tvůrčího uvažování.
Nadsázka, přitom až vědecká důslednost ve zkoumání, kutilství, virtuální prostor.

Podobně jako v modlitbě, kterou pronášíme pouhým zapnutím počítače a podobně jako u náhodné malby v Matějově animaci Poslední malíři, je také v Librettu tematizován přístup k divákově mysli a to, co se děje jaksi mimochodem, bez našeho vědomí, přitom však významně ovlivňuje skutečnost.
Bez vědomé kontroly sníme i dýcháme. Když pomineme různé meditační praktiky, je nejvšednější formou kontrolovaného ovládání dechu zpěv. Přirozeně nám tím umožňuje vystoupit z multižánrového celku provozu naší existence a pozorně vnímat jeho díl.
Násilné zbystření tímto směrem přináší apnoe, onemocnění, komplikující spánek zúžením či úplným uzavřením dýchacích cest na nebezpečně dlouhou dobu.

Člověk se musí probudit, aby se mohl znovu nadechnout.

Není vyloučené, že vám apnoická pauza připomene hudební skladbu Johna Cage, přestože (naštěstí) netrvá celé 4 minuty a 33 vteřin. Právě v dechové pauze si člověk uvědomuje (ne)samozřejmost dýchání. Dech samotný skrze existenci nedýchání.

V tom lze spatřovat i princip projektu Libretto. Název odkazuje k žánru opery, její jednotlivé složky jsou však důsledně rozebrány a odtrženy jedna od druhé (v opozici k charakteru zmíněného žánru). Jako by zde opera v plném pohroužení do děje, do svého snu, zalapala po dechu. Zůstává obraz bez zvuku, tichem zvýznamnělý, a následně zvuk bez obrazu, v prázdném prostoru galerie náhle téměř jevištně hmotný, hmatatelný. Vřazený do aktuálních audiosochařských tendencí (Tomáš Vaněk, Filip Cenek a Ivan Palacký).

Libretto je italské slovo označující knihu nebo operní text. V názvu jej má také jeden typ čtečky elektronických knih. Zdvojeným „t“ tak autoři kromě kolébky opery akcentují význam způsobu čtení. Příběh skrytý ve formě čtení příběhu. „… v našem podání může vytvářet
stejně tak představu halucinujícího šílence, kosmického kataklyzmatu, jako poetický výjev romantického snílka. Důležité však je, že necháváme, ba přímo vytváříme, dostatečný prostor pro divákovu projekci. Konstruujeme tak virtuální obraz v myriádě variací přímo uvnitř divákovy představivosti.“

Petr Kovář

 

 

Vernisáž

↑ Foto: Jitka Karlišová

 

Instalace

Komplexcity

JOSEF MLADĚJOVSKÝ

KOMPLEXCITY

 

18. 4. – 30. 5. 2012

Vernisáž ve středu 18. 4. v 18 hod.

součástí vernisáže hudební performance Tomáše Vtípila

 

Pozvánka

Kulturní noviny 11/2012, Architektura duše

 

 

 

 

Josef Mladějovský / Komplexcity

Když před dvěma roky končil svá ostravská studia, překvapil Josef Mladějovský ty, kteří ho znali, prudkým obratem. Místo aby zúročil své koloristické nadání a finesy, prezentoval se v rámci diplomové práce černobílou geometrií, lapidárními tvary a schématy. Za téma si přitom nezvolil nic jiného než samotnou pravdu. Tedy tu, která stěží kdy bude objektivně černobílá, spoutatelná do přímek schémat. Pravdu, jejíž ryzí tvar nám bude vždy unikat, čehož si byl ale Mladějovský dobře vědom. Nechtěl se ani tak připojit k utopickému projektu starému jak lidstvo samo – k hledání defi nitivního vzorce dokonalosti. Spíše chtěl tímto kontrastem poukázat na její křehkost, subjektivnost a manipulovatelnost. Tvárnost pravdy je tématem i Mladějovského současné instalace v galerii OFF/FORMAT. Namísto pokusů o univerzální řešení jsou mu však tentokrát inspirací nespočetné malé „pravdy“ zakořeněné a pečlivě střežené v každém z nás. Komplexy, které mohou nabýt monumentálních forem a rozvinout se třeba do podob impozantních futuristických architektonických vizí.Vystavené objekty a obrazy přitom nejsou libovolnými estetickými strukturami, ale vznikají na základě přesně
promyšleného systému. Autor zadává jen jeho základní souřadnice a tvar se pak rodí v procesu, který je již nezávislý na tvůrcových dalších možných přáních. Tyto výchozí body představuje maximálně tvarově redukovaná abeceda, kterou píše svá prohlášení, přičemž znaky vrství přes sebe. Na rozdíl od klasického textu tak vzniká struktura, která je uchopitelná jedním pohledem a je v ní koncentrován význam sdělení. Tento geometrický vzorec pak může zůstat v ploše obrazu a nebo vyrůst v objekt, když plochy průniku písmen jsou plasticky násobeny počtem těchto konjunkcí. Výsledná díla často připomínají abstraktní či konstruktivistická řešení moderny, epochy, která mělapravdu mnohokrát „na jazyku“. Autor její velikášství zřetelně ironizuje a se stejným nadhledem pohlíží v současné instalaci i na lidskou vnitřní architekturu. Zároveň je ale zaujat samostatnou logikou těchto prohlášení a postojů. A přes jejich znevažování k nim přidává svou vlastní analýzu. Právě v těchto protikladných setkáních, kde se prolíná systematičnost konceptuálního přístupu s vizuálně atraktivní abstraktní strukturou, stejně jako pečlivá analytická vážnost  s odlehčeným pohledem na svět okolo i sama sebe, spočívá přitažlivost Mladějovského tvorby.

Ondřej Navrátil

 

 

Vernisáž

↑ foto: Martina Schneiderová

 

Instalace

 

Dutiny

Vladimír Véla

 

DUTINY

22. 2. – 4. 4. 2012

Vernisáž ve středu 22. 2. v 18 hodin

 

Pozvánka

Workshop
 

 

 

Vladimír Véla / Dutiny

 

Dutiny nelze osahat. Často je jen tušíme, nevíme, jak daleko vedou, kam se stáčejí, kde jsou jen milimetr od povrchu, a kde nedostižně hluboko. Oťukáváme je a po ozvěnách, po rezonanci, po chvění hmoty uvažujeme o podobě.

Dutiny nejsou na mapách. Podobně jako mezera za skříní a škvíra pod postelí ani ony nepatří do vědomého prostoru našeho světa. A přesto z nich tu a tam něco vylétne a jindy se v nich zase něco zcela ztratí.

Co bylo dřív? Tvář nebo klec, dým nebo krmelec? Radikalizace tvorby Vladimíra Vély, kterou můžeme sledovat od jeho přestupu z ateliéru klasických malířských technik Zdeňka Berana do atelieru intermediální tvorby Milana Knížáka, ale zejména pak v posledních letech od ukončení Akademie výtvarných umění, vede k jednoduchým tvarům s energií výrazného malířského gesta. Tvar, jako by tu stál na prahu rozhodnutí o podobě stvoření, než z klubka, z dutiny vyhřezne kousek škatulkujícího poznání. Moment, kdy se z šera vynoří obrys a vy ještě nevíte, jestli se máte bát nebo příchozího vítat. Právě tady Véla nechává postávat své vize. Nastíněné metafoře pak odpovídá i úsporná téměř monochromní barevnost šedých, černých a zelených obrazových sérií s drobnými atakujícími prvky doplňující barvy nebo jen tónu.

Rozhovor s obrazem, který vede autor v procesu tvorby, zůstává i po jeho „dokončení“ otevřen divákovi. Divák sám se tak stává účastníkem umělecké evokace. Před obrazy Vladimíra Vély nejsme jen přítomni stvoření či zrození, které může být zdrojem až náboženské úcty, ale zrození v jeho permanenci, v procesu hledání tvaru. Na Vélův zájem o procesuálnost ukazuje už fakt, že obrazům nepředcházejí skici. Umělec vybaven základní ideou se staví rovnou před bílou plochu plátna (stále častěji o rozměrech v limitu elementárních fyzických možností – vzdálenost na rozpažení, prostor v dosahu). V Dutinách kontextu současné expresivní malby dosahuje výrazně svébytného výtvarného projevu.

„To, co obvykle ze světa, z lidských a božských věcí vídáme, přetavuje se (…) ve skvost překypující tajemstvím. Tohoto přetavujícího zušlechtění se dosahuje jistým vystupňováním řeči. Je to však stupňování, které vede k jednoduchosti.“ (Martin Heidegger)

 

Petr Kovář

 

 

↑ Foto: Jitka Karlišová

↑ Foto: Anna Pecková

↑ Foto: Dalibor Borovec

Zelené album

Pavla Sceranková

ZELENÉ ALBUM

 

11. 1. – 15. 2. 2012

 

Vernisáž ve středu 11.1. v 18:00

K poslechu a tanci zahraje Ryba & Chyba

 

Pozvánka

A2, č.4/2012, Afektivní archeologie
Respekt, č.3/2012 – Kulturní servis
Ateliér, č.3/2012, Tvarosloví paměti

 

Pavla Sceranková

Zelené album

 

Pavla Sceranková je jednou z našich nejvýraznějších mladých sochařek. Pro její prostorové realizace je charakteristická kinetická energie, ať už fyzickým zapojením diváka, nebo jako akce, která má proběhnout v jeho mysli. Dráždivé spojení obsahů čerpajících z autorčiny reflexe lidského vnímání, snů a vzpomínek s konstruktivní formou objektů, zdůrazňuje hmotnost či vitalitu zdánlivě prchavých pocitů. Předměty spojené s všedními úkony a prostorem bytu se stávají tlumočníky napětí, nejistoty, citlivé imaginace, z pozice ready-mades komentují vztahy svých uživatelů, ale činí tak s odzbrojující hravostí a vtipem, typickými pro tvorbu postmoderny.

 

Zkoumání vlastní paměti a rodinných vztahů zůstává Scerankové tématem i pro výstavu v galerii OFF/FORMAT. Namísto do věcí všední potřeby tu štěpy individuálních pocitů transformují do objektů-symbolů. Úlomky vzpomínek ožívají v animaci potisku dětského hrníčku, roztáčí se barvami kolotoče i rukou autorčina dědečka pořizujícího filmový záznam. Osobní a blízké (tváře členů rodiny) se propojuje se vzdáleným (podoba nikdy nespatřené minulosti v nalezeném filmovém záznamu), individuální paměť s kolektivní.

 

Rotace, návrat, opakování. Základním úkolem rituálu je uchovat moment, který tak lze projít, prožít znova, návratem k prchavému porozumět. Anebo ani nelze jinak? Ve videu se děvčata stále znovu točí a dědeček je natáčí, aby v budoucnu bylo možné si jejich vířivý tanec opakovaně přehrávat. Zmiňovaná kinetičnost přesahuje formu jednotlivého objektu a stává se obsahem celé instalace. Objekty a videa vznikaly v rozpětí více let. Zelené album, v němž se spojily, je tak rámováno dalším pohybem, samotným listováním v časové spirále témat tvorby Pavly Scerankové.

 

Petr Kovář

 

↑ foto: Martina Schneiderová

↑ foto: Michaela Dvořáková

 

vernisáž

instalace

↑ Foto: Martina Schneiderová

 

 

Aktuální výstava

Tomáš Bárta

PLANTERWALD

 

10. 11. – 21. 12. 2011

 

Vernisáž ve středu 9. 11. 2011 v 18:00

 

 

Pozvánka

 

Óda na marnost
Nic nového pod sluncem, v Brně úsvit

 

Tomáš Bárta
Planterwald

Zábavní park ve čtvrti Plänterwald, pomník východního Berlína, monument masové, hřmotné a kašírované zábavy jeho obyvatel. Utopen v dluzích, zamrzlý v naději na zázrak, stal se „zónou“, jevištěm thrilleru, prostorem mapovaným vlhkostí, místem prorostlým zdivočelou vyhládlou vegetací. Jedovatě zbarvené atrakce potměšile mžourají z křoví, trčící konstrukce jsou stopou jiných civilizací.

Trash, odpad, nečitelné sestavy rychle podléhající demoličním silám přírody i člověka, vzájemné vytlačování v zápase organických a geometrických struktur. Dynamika vitálních procesů vzniku a rozkladu, pohlcování detailu vládnoucím celkem, prorážení celku dravým detailem, nucená koexistence, neprostupnost. To jsou dlouhodobě rozvíjená inspirační východiska Tomáše Bárty, přičemž přímé odkazy na reálné předobrazy jsme mohli sledovat především ve starších pracích. Nyní je pohltila vířivá, abstraktní kompozice, v jejím surreálném chaosu prolínajících se vrstev jsou však stále strukturálně intenzivní a přítomné.

Na Tomáše Bártu můžeme pohlížet také jako na někdejšího absolventa ateliéru Petra Kvíčaly brněnské Fakulty výtvarných umění. Se svým učitelem má Bárta společný zájem o formální výstavbu plochy obrazu, její rytmus, ornamentální kvality. Zrovna tak zde ale můžeme cítit i vliv estetiky graffiti nebo designových řešení a v jejich prolnutí nalézá Tomáš Bárta svou vlastní, originální a ryze současnou cestu abstraktního vyjádření.

Důležitou úlohu v Bártově tvorbě hraje kresba, často propiskou, pohybující se na hranici automatického dotýkání a záměrného rýsování. Je vynořující se nosnou pavučinovou kostrou kompozice, poté zcelovanou barevnými plochami. Pro ně autor někdy zcela záměrně volí nevábné „špinavé“ barvy, odpovídající jeho inspiračním východiskům i narušujícím příliš snadné smyslové čtení. Přesto vznikají velmi atraktivní vizuální struktury, přitažlivé uplatněnou variabilitou prostředků média kresby.

 

Ondřej Navrátil

 

 

foto z vernisáže

 

 

foto z instalace