Aktuální výstava

Andriy Rachinskiy, Daniil Revkovskiy / War of Inscriptions

Před pěti lety vstoupila východní Ukrajina, stejně jako jižněji ležící Krym, do hledáčku světových médií. Příčinou se stala širší geopolitická konfrontace, která zde přerostla v krvavou, vojenskou intervencí sousední země podněcovanou válku. Jak se však horký střet postupně měnil v zamrzlý, novináři a televizní štáby přesměrovaly svou pozornost k jinému dění ve světě, který se zdá být přeplněn politickými, sociálními nebo environmentálními krizemi. Faktem ovšem je, že řešení východoukrajinského konfliktu, který i nyní plní úlohu „pokračování politiky jinými prostředky“, se nezdá být nablízku. Válka stále tragicky zasahuje do životů mnoha konkrétních lidí a ovlivňuje celou společnost.

Daniil Revkovskiy a Andriy Rachinskiy, umělci z Charkova ležícího nedaleko ukrajinsko-ruské hranice, ve své tvorbě dlouhodobě analyzují realitu a tenze svého regionu. V projektu KTM – 5 (2018) se zabývali tragickou lokální tramvajovou nehodou z postsovětských časů a schopností lidí se přizpůsobit, dílo The overhaul (2017) zas rozkrývalo typické vizuální vzorce městských exteriérů a nalézalo jejich skryté významy. Umělci přitom vždy vycházeli z obrazových materiálů, které dokumentaristicky shromažďovali na sociálních sítích, v archivech nebo ve veřejném prostoru a dále je analyzovali a interpretovali.

Stejné metody využili i ve své reflexi konfliktu na Donbase, kterou nazvali Válka nápisů. Její inspirací a námětem se totiž staly většinou neumělé, v rychlosti vzniklé nápisy, jaké se pravděpodobně objevují v každém válkou či revolucí zasaženém veřejném prostoru a jsou specifickou směsí vypjatých politických provolání a osobních emocí. Jedna část prezentace má tak podobu seznamu ženských jmen, jak správně tušíme, matek, příbuzných a partnerek vojáků, která tito psali na pancíře a plechy svých vozidel, s nimiž se účastnili prudkých bojů v první fázi války. Nápisy ukazují jednu z psychologických vrstev války, kterou asi můžeme spojit se snahou udržet si uprostřed bojů pouto s mimoválečnou osobní normalitou. Současně jména zviditelňují zde nepřítomné, přesto konfliktem hluboce zasažené osoby. Zatímco tyto nápisy pochází z válečných oblastí, další cyklus dokumentuje hesla, která se objevovala na zdech a plotech po celé zemi. Většinou měly proukrajinský patriotický obsah, ve východních oblastech a v samém Charkově se však střetávaly s texty, které vyjadřovaly opačný pohled a zpochybňovaly integritu státu. Jak konstatují umělci, kteří tento boj sledovali, nikdo z neznámých autorů však nebyl schopen vymanit se z obecných klišé, překročit rámec vyprazňujících hesel, jaká souběžně kolovala na sociálních sítích. Umělci se rozhodli intervenovat do těchto monologů a v noci je doplňovali úryvky vět matky, která ve válce ztratila svého syna. Obsahem i emocemi radikálně odlišná slova psali v obou jazycích, tedy v ukrajinštině a ruštině. Tyto řeči přitom nejsou jen tím, co odděluje, skutečnost je složitější – jedním se hovoří v ukrajinské armádě, kde bojuje syn, druhým jeho matka, žijící v ruskojazyčné oblasti.

Prezentace tak ukazuje nejen jedno z horkých míst dnešního světa, který stále nebezpečněji  sklouzává k extrémům i apatii. Vedle bitev válečné techniky a hesel přibližuje ještě jiné boje – snahu vyrovnat se s jejich následky v prostoru ryze privátního bytí.

Ondřej Navrátil

 

Daniil Revkovskiy (1993) a Andriy Rachinskiy (1990) vystudovali uměleckou akademii v Charkově, kde dnes také žijí a společně pracují na projektech, analyzujících realitu současné Ukrajiny. Svá díla představili v tomto roce v Madridu (Soot, Hybrid Festival), v Berlíně (Mirror, Kunsthalle am Hamburger Platz) nebo v polském Gorzowě (At last, MOS Gallery). Doma se prezentovali v rámci charkovského Bienále mladého umění, výstavy PinchukArtCentre Prize v Kyjevě (KTM-5, 2018) nebo v ARTSVIT Gallery v Dnipru (Soot, 2018).

 

«

Galaxie smutných rozkoší

Václav Magid / Galaxie smutných rozkoší

7. 11.–19. 12. 2018

Zóna konečné stanice metra C na pražském sídlišti Jižní město měla v předlistopadovém období připomínat hvězdné úspěchy lidstva. Zastávka byla dedikována kosmonautům, na vesmírné lety odkazovala také sochařská výzdoba a názvy okolních ulic. Ještě v roce 2001 zde přistálo multikino s případným názvem Galaxie. Nicméně již předtím byla stanice přejmenována na Háje a okolí dnes po vyprchání lesku nového zanechává v návštěvníkovi jen dojem nehostinnosti a devastace. I kino bude brzy zavřeno, protože pozornost investorů se mezitím přesunula k nedalekému Centru Chodov. To bylo rozšířeno a rekonstruováno do podoby druhého největšího nákupního střediska v ČR, místní náhražky městského centra s obrovskou nabídkou zboží a možností trávení času, efektní architekturou a načančaným designem. I vzkvétající Chodov však dříve či později čeká osud trefně přejmenovaných krachujících Hájů.

Václav Magid ve svých kresbách a videích mixuje hrany hájské architektury s křivkami chodovské a doplňuje je postavami lidí, kteří se většinou ubírají za nákupy. Svými slovy tak před námi načrtává obraz poklidné každodenní existence na pozadí postupující sebedestrukce civilizace. Globální kapitalismus či klimatická změna jsou příliš komplexní entity na to, abychom do nich mohli výrazně zasáhnout individuálním jednáním, a zároveň se každého z nás bezprostředně dotýkají. Jsou současně příliš vzdálené i příliš blízké. Den za dnem přispíváme svým drobným dílem k nespravedlivému ekonomickému uspořádání a environmentální krizi – pokaždé, když si kupujeme jídlo v supermarketu vykořisťujícím dodavatele a zaměstnance, když si vybíráme oblečení v nadnárodním řetězci zneužívajícím levnou pracovní sílu na druhém konci světa, když využíváme k dopravě prostředky poháněné fosilními palivy nebo když se stravujeme produkty živočišné výroby. Rozhřešení, které si přitom obvykle dáváme, říká „pro jednou se toho tolik nestane“: dobře víme o plastech zamořujících oceány, ale vodu v plastové láhvi na jedno použití si přesto koupíme. Cynismus tohoto „pro jednou“ není etickým selháním jednotlivce, ale má systémovou povahu – není projevem pohodlnosti či excesivně konzumního života, ale týká se zajišťování základních životních potřeb v rámci nastavených podmínek. Musíme to či ono udělat ještě jednou a pak znova a znova, abychom nepošli hlady, měli co na sebe a mohli se dostat z práce domů, přičemž šetrnější a udržitelnější varianty jsou pro většinu z nás nedostupným luxusem. Bez chování, v němž jsou ústupky natolik časté, až se pro nás staly samozřejmostí, by jistě nebyla možná ani tato výstava. Volba rozpoznatelných rámečků z Ikey to symbolizuje… Komplexní a nekontrolovatelné důsledky našeho každodenního chování se ukáží až jeho mnohonásobným zmnožením. To je ale možné uvidět jen z odstupu. Teprve při distancovaném pohledu zvnějšku se mohou různě vzdálené jednotky spojit do čitelného útvaru – podobně jako se různě vzdálené hvězdy pro pohled spojují do souhvězdí a galaxií.

Václav Magid se zde zároveň dotýká svého dlouhodobého tématu vztahu bytí a estetického prožitku. Ona mezihvězdná perspektiva totiž umožňuje nejen nahlédnout procesy komplexně, ale ve svém odstupu je také dehumanizuje a zbavuje existenciálního rámce. Kolotání těl v kulisách Jižního města se zde může jevit jen jako ornament, v němž jsou lidé zaměnitelnými a nahraditelnými barevnými skvrnami. Tato estetizace tak dovoluje povznést se nad obavy z následků, hrůzu ze světa bez lidí, sledovat ničivé mechanismy, ale také je vyjádřit. Přičemž to vše se může stát poutavou podívanou. Pozorovali jste někdy Tinguelyho sebedestruující strojky? Docela zábavné, že?

Václav Magid, Ondřej Navrátil

 

 

 

«

Vypůjčená krajina

Pavel Jestřáb, Tomáš Kajánek, Vladimír Kovář, Denisa Krausová, Matěj Smetana, Michal Šmeral

26. 9. – 30. 10. 2018

 

Možná to znáte. Jdete, pohlédnete doleva a vidíte Lorraina, o kus dál Mařák, a tamhle… není to Newman? Díla umělců se mohou při pohledu na krajinu zjevovat jako neodbytní duchové a nemusí to být jen ta, ve kterých je krajinný výsek explicitním námětem. Stačí detail, barva, tvar, putující myšlenka…

Je asi přirozené, že osobní zájmy a znalosti se promítají do percepce okolí. Navíc, jak nám sděluje environmentální estetika, zkušenost s uměním je obecně důležitým prizmatem, skrze které na své prostředí pohlížíme, šablonou, kterou přikládáme, hodnotíme-li je. (De)formuje tak společně s vědeckými poznatky a dalšími faktory naše vnímání a prožívání krajiny či přírody.

Vytane-li vám někde na mysli toto umělecko-krajinné příbuzenství, možná si s ním chvíli pohráváte nebo ho i vyslovíte, jste-li ve společnosti stejně naladěných. My jsme na tomto principu vytvořili výstavu. Její koncept se zrodil nedaleko Brna, na konkrétním místě během jednodenního potulování březnovou krajinou. Víceméně spontánně nám lokalita začala v limitech našich znalostí, zkušeností či emocí asociovat různá umělecká díla. Z takto postupně vygenerovaného souboru jsme vybrali šest projektů, které jsme si od autorů, netušících proč, vypůjčili. Jejich instalaci v galerii jsme doplnili dvěma objekty, které jsme získali přímo z tematizovaného místa (poté co jsme je nahradili v potu tváře vyrobenými funkčními kopiemi) a staly se muzealizovanými doklady jeho skutečné existence. Ve výsledku vzniklo jakési diorama, Smithsonovské nemísto, odkaz na jinde a jindy. V něm jsou jednotlivá díla jakýmisi znaky, jejichž význam ne vždy koreluje s jejich původními autorskými obsahy. Toto nové čtení je však zároveň pro diváka nezřetelné, protože díla nejsou ilustrativním popisem lokality či situace a odkazují na asociace často osobně specifické a obecněji obtížně čitelné. Instalace tak není prezentací  několika děl v jejich původním významu, ale ani výzvou k iluzornímu pokusu o rekonstrukci onoho místa, krajiny Jestřábovsko-Kajánkovsko… Šmeralovské. Čím tedy je?

Možná je všechno ještě trochu jinak. Klíčem nejsme ani tak my, ale krajina. Ta, jak dobře víme z dějin umění, se především v posledním půlstoletí podílela na vzniku mnoha uměleckých děl. Jak posel nebes vedla například ruce tvůrců (Milan Maur) či vytvářela přímo artefakt (pro Michala Kindernaye). Domnívám se však, že málokdy byla spolukurátorem výstavy, podílela se takto bezprostředně a direktivně na koncepci výstavy. Což se v kontextu stále rostoucího významu kurátorské praxe musí jevit jako trestuhodné opomenutí.

A co nám zamýšlí krajina svou výstavou sdělit? Kdo ví.

Pouze za sebe mohu načrtnout jednu z fádnějších interpretací. Prezentace se mi jeví jako listář vztahů člověka ke krajině. Fotografie zneviditelňující Tomáše Kajánka mi symbolizují práh lidské existence na zemi, ve smyslu jejího otisku i možného konce, veskrze aktuální ekologické téma. Video Pavla Jestřába ukazuje na nemožnost splynutí s krajinou a to ve všech významech zvýrazněného slova. Velký formát Denisy Krausové připomíná lidskost i nelidskost našeho okolí, strach i naději, která z nich vyplývá. Vlčák Matěje Smetany pak tematizuje péči o krajinu, její „výchovu a ochranu“, čehož se dotýkají i dva hosté z lesa – krmelec a koš – hybridní struktury mezi přírodou a kulturou. Půl století staré krajinomalby samouka Vladimíra Kováře přinášejí touhu po jejím přivlastňování skrze již přijaté modely jiné specifické činnosti. Vertikála Michala Šmerala se pak již stává substitucí zmizelého.

Anebo je to jinak? Vypůjčte si krajinu…

 

Ondřej Navrátil

 

                

Foto: Martina Schneiderová

«

Armagedon

Vojtěch Kovařík

 

Způsobů, jak by mohla vypadat poslední bitva světa je mnoho – nabízí se dřívější zbraně, jimiž Bůh lidi trestal; krupobití, blesky, nemoci…, tvůrci filmu Armagedon (1998) vyměnili kroupy za meteority, jeho veličenstvo anglický král v rozhovoru se starým Klapzubou navrhoval řešit všechny konflikty fotbalovým utkáním, ale vzhledem k současným diváckým preferencím by mohlo jít třeba i o klání kuchařů.

V Kovaříkově pojetí se ve vymezeném poli sportoviště ocitají siláci, hrdinové. Ti, kteří se po hodinovém mlácení, s prostřelenou nohou nebo vyklovanými játry dokážou vyšvihnout na koně, udržet klenbu nebe nebo ručkovat po křídle letícího letadla. Ale také Billy z písně Johnyho Cashe, který i přes matčino varování „take the gun to town“. Stejně jako kuchaři všech televizních show, Jágr, Ronaldo či Salah, i hrdinové z Vojtěchových obrazů se trochu chystají do bitvy a trochu svým „body“ pózují pro body na Instagramu. Přiléhavé přitom je, že vlastně nevíme, kdo bojuje proti komu, na čí straně, i to, jak jsou si vlastně podobní, řecký Prométheus, biblický David i boxer Mike Tyson.

Nejen v baladickém příběhu Billyho tu otevíráme schránku lidových vyprávěnek, legend a mýtů, za jejichž humorem či fantastičností vězí hlubší tradovaná zkušenost. Kovařík nám je servíruje pod ironicky pop-kulturním nátěrem, instalace má patřičný divadelní až teatrální charakter, vždyť jde o hrdiny Armagedonu, obrazy pak svou groteskní stylizací stojí někde mezi lidovou ikonou a expresionistickým výkřikem. Jsou to ilustrace, které ožívají až v monumentalitě dvou- či třímetrových pláten. Absurdní krajiny svalů, jejich přímá a současně deformativní popisnost umocněná efektní protože obtížně řízenou trashovou stopou „ucpané trysky spreje“, tělo jako objekt, masitá tělesnost naší fitness-kuchařské kultury, bytosti vytažené z předvěkých či podprahových bažin vědomí. Jejich vizualita se mi neodbytně propojuje s padouchy Robem a Benem, jak je ve Stevensonově knize Pirát a lékárník zpodobnil současný německý grafik a ilustrátor Henning Wagenbreth. Kdo z vás by nyní slyšel rád / můj mravoučný morytát / jak pirát Rob, lékárník Ben / střetnou se s různým osudem? Ta spojitost s lidovou báchorkou se pak nabízí na více rovinách – naivně přímý až groteskní formát je uvolňujícím kanálem pro nevinnou kritiku společenských poměrů, mezi dvěma padouchy pak volíme toho „čestnějšího“, volíme menší zlo a máme za to, že tak přispíváme k vítězství dobra při Armagedonu.

Armagedon se v Kovaříkově pojetí stává spíše wrestlingovým ringem, iluzí boje pro naši zábavu, a uspokojení, že hrdinové tady jsou, přičemž pod horou Megido bylo možná už dobojováno.

 

Petr Kovář

 

        

Foto: Martina Schneiderová

«

Výjimečný stav

Rudolf Samohejl

 

 

Rudolf Samohejl zabydlel galerii OFF/FORMAT. Jako by chtěl vyslyšet některé její návštěvníky, kteří občas utrousí, že tady by byl skvělý byt. A nebo se vracel k dávné historii prostoru, kdy zde byl hned celý úl svobodáren. K útulnosti jistě významně přispěla podlaha z lisované dřevotřísky, kterou do galerie vložil. Na tu pak rozmístil reprezentace nám notoricky známého bytového
vybavení. Je tu naddimenzovaná kozačka, v již reálnějších proporcích křeslo, stolní tiskárna, fragment pračky, vařič. A na zdi nápis. Mezi tím se pohybují postavy obyvatel, zcela soukromě bych tipoval na rodinný sraz či návštěvu přátel. Zároveň však tento environment zůstává i výstavním prostorem. Podlaha přispívá k jeho sjednocení a “vyčištění”, je pozadím, na němž objekty lépe vyniknou. Ty ve své izolaci poutají pozornost podobně jako tradiční díla. Figury pak mohou být viděny jako klábosící vernisážoví návštěvníci, kteří tu byli již před námi a my musíme nahlížet přes jejich ramena. Na rozdíl od milovníků umění z masa a kostí však tito železní klátivci neodejdou, ani když si počkáme třeba až do zavíračky.

Autor o několik let dříve na vltavském nábřeží postavil před sochu Mánesa malířský stojan, či navrhoval ukrýt pomník Jiráska do domečku, aby ve svém literárním zadumání nebyl rušen dopravou. Symbolické monumenty rozvíjel v příběhy s privátními rysy. Teď se vydává spíše opačným směrem, z konkrétního extrahuje obecnější a abstraktní. Brněnskou instalaci lze vidět jako redukovaný příbytek, v němž jsou podtrženy některé elementy – spotřebiče a kusy vybavení, obyvatelé, architektura – a především ohledávány vztahy mezi nimi.

Předměty, které si autor vybral ke ztvárnění, patří k těm nejběžnějším, často máme tendenci je přehlížet, zesamozřejměné splývají s naší všedností. Někdy je skutečně zaregistrujeme teprve v okamžiku, kdy potřebují opraváře, či se jich chceme korektně zbavit. To však neznamená, že by v lidských životech byly jen epizodickým činitelem. Naopak, nesmazatelně se vtiskují do našeho
prostoru, času a pískových těl. Jako by to symbolizovala i podstata některých vystavených objektů, které jsou jen dutými krustami, otisky vzatými z nepřítomné domácí elektroniky. Neviditelné předměty zde zanechávající hmatatelné stopy. Na zdi zas nalezeneme nápis, vytvořený z písmen, která byla odlita z textů na pomnících. Můžeme ho vidět jako jakousi řeč architektury, která přestává být jen obálkou dění a cosi nám říká…

Stvořitelé a jejich výtvory v neustálém dialogu, vzájemně se ovlivňující, poznamenávající, přeskupující… Autor neprosazuje konkrétní interpretaci, nenabízí izolovanou sondu do přesně dokumentované oblasti. Spíše rozvrhuje mnohovrstevnaté téma a s poetikou mu vlastní buduje jeho alegorii. A je na nás, abychom se (v ní) zamysleli.

Ondřej Navrátil

 

                       

Foto: Martina Schneiderová

«

Nejžlutější slunce

Michal Blecha

 

 

Dokument. Umělci, věrohodně opřeni o fakta naší reality, odhalují temné, hanebné stránky naší společnosti. Konkretizací roste autenticita díla. Co kdyby však přebrala otěže dokumentu fabulace a imaginace? Co když je fikce vlastně pravdou? Můžeme stále říci „natočeno podle skutečné události“?

„Ve filmu nebyl zabit ani zraněn žádný člověk.“ Užitková odhmotněnost uměleckých děl vede k zapomnění na jejich hmotné nosiče. Průmysl, který vyrábí syntetické materiály pro filmaře, zaměstnává tisíce lidí, dělníků, bez nichž by se výsostně nemateriální podstaty nedostaly ke svým příjemcům. Levná pracovní síla, nedůstojné životní podmínky, robotizace stříbrného filmového snu.

Co může být důležitějšího, než se dozvídat o problémech světa? Vidět je. Dokázat je najít, zvnitřnit a tedy na ně reagovat. Michal Blecha nás svým filmem přivádí do zchátralé továrny na výrobu a zpracování filmu ve východoberlínské části Köpenick. Vybydlenost svědčí o zániku, komentáře o nelidských podmínkách pracujících. Dovolí vám rukavice z vazelíny nebo cáry kůže visící z konečků prstů podlehnout nostalgii ztracených zlatých časů analogového filmu?

Výpověď je znepokojivá. Do prostoru výstavy se z vnějšího světa vlamuje sluneční světlo. Nejžlutější slunce je nejkrásnější slunce, více tepla, bezpečí, šťastné výsluní životů hereckých hvězd. Divákův dojem pohybu továrnou umocňuje čtyřkanálový zvuk. Matení smyslů není nepodobné barokně iluzivní výmalbě chrámových kleneb. Toto uvědomění si sebe sama, vlastních očekávání a emocí jako vlivové součásti scény (světa), je pro instalaci klíčové. Nejžlutější slunce je důsledkem pohledu na sluneční svit přes vlastní lokální filtr.

Petr Kovář

 

                

Foto: Martina Schneiderová

 

 

 

OFF/FORMAT © 2025, všechna práva vyhrazena  .  Cookies  .  code by MFÁčko  .  webdesign by Pinxit.cz

Galerie OFF/FORMAT is licensed under CC BY-NC 4.0