Nespěchej, počkám

Nedořečenost, nedomyknutí, nádech s pootevřenými ústy je jako detektivka. Je na pozorovateli, co s indiciemi udělá. Stále více chceme přesné návody, navigaci s jasným určením, kudy vede a kdy přesně se dostaneme na místo, noviny, o nichž předem víme, o čem píší, abychom je mohli číst. Uzavřený tvar, dokončený příběh,
zjevný postoj. Ale co když se v tom nádechu, v zátiší s nakrčeným jazykem a neobnaženými lůžky zubů neskrývá blížící se výčitka, ani omluva, ale jen mimoděčné lapání po dechu nebo vydechnutí úžasem? A co když je v něm vědomý potenciál všeho výše řečeného, menu-past pro detektiva, takže sledování každé jedné stopy je vždy krokem vedle, vzdalováním od obsahu? Nespěchej, počkám. V díle těchto tří vystavujících není malba médiem překvapivých motivů eskapické umělecké imaginace, ani nástrojem kritické angažovanosti. Všímá si všedních věcí, které ale divákovi umožňuje nahlédnout nově, především díky pozorovatelské citlivosti a inten-zitou či zvýznamněním barvy jako takové. Námět se touto citlivostí emancipuje, zůstává všedností, ale už nikoli banální – silně atmosférickou, často melancholizující, zvnitřnělou, ikonickou. Korálky, krk, květináče, plot, kus střechy, chodidla,… Kompozice nás jen nevtahují do předmětné situace, jak ji známe, spíše tuto naši pohodlnou znalost známých věcí provokují, čímž právě umožňují uvidět ji znovu, překvapivě, a v prožitku této variability oslabit jednoznačnost. Takové oslabení zpomaluje. Umožňuje prodlévat uvnitř. Jsme vtaženi do obrazu, ale jeho dynamika nestojí v popisné naraci reality. I když je v obraze figura, je i ona součástí této pomalosti, časové kapsy umožňující setrvání a rozhlížení se v čemsi… snad v zátiší? Takovým zátiším jsou pak i spáči (Anna Helová), stejně jako momenty z interiéru auta či ložnice (Dalibor David) nebo jdoucí dívka (Jaroslav Grodl). I tam jsou postavy samy, a je na nás, divácích, abychom se položili do prostoru, přičemž vstupujeme spíše do samotných postav než k nim. Vedle nich jako by nebylo místo. Nebo jako by tam bylo právě tolik místa jako v nich. Barevná vitalita a míra abstrakce otevírá prostor ještě jiným než pouze
iluzivním způsobem. Jako bychom tím zátiším byli my. Vtaženi do středu sítě vztahů. Výzva k nespěchání zaznívající v názvu výstavy, je tedy nejen signálem křehčí, melancholizující intimity, ale současně apelem k pomalému přístupu k obrazu. Nemít hned hotovo. Kategorizací a vysvětlováním se smyslu obrazu často spíše
vzdalujeme, přebíjíme ho, umrtvujeme přednastavenými konstrukty. A řečeno s Miroslavem Petříčkem, nepotřebujeme ani tak hermeneutiku obrazu jako spíše erotiku obrazu. Toto jiskřivé vybízení a poddávání se, přijímání (a přejímání!) pohledu, který obraz nabízí, vyžaduje čas. Nespěchej, počkám. To čekání neslouží k
rozluštění. Nedomyknutí, vytrženost, nejasnost může osvobozovat od koncepce k události, od myšlení ke smyslu, od vědění k vědomí.
Petr Kovář

Dalibor David (1972) studoval v ateliéru Jiřího Sopka na pražské AVU. Řadu výrazných výstav v domácích i zahraničních galeriích mu kurátorsky připravili Petr Vaňous, Jan Čejka nebo Jiří Ptáček. Z těch nedávných lze jmenovat Bezpečnou zónu v Galerii URX v Praze (2023), Bez tváře v GVUO v Ostravě (2024) nebo Uvnitř pohybu v Českém centru v Paříži (2024).
Jaroslav Grodl (1984) studoval v ateliérech Jiřího Sopka a Vladimíra Kokolii na AVU v Praze. Po studiích se vrátil na Vysočinu, kde mimo jiné působí jako kurátor a pedagog na dvou uměleckých školách. V poslední době vystavoval v Galerii výtvarného umění v Chebu (Doutnání; 2026), nebo v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě (Nekoukáš?; 2023, s Matějem Lipavským).
Anna Helová (2003) studuje v ateliéru kresby Alice Nikitinové a Matěje Smetany na AVU. Vystavené obrazy vznikly během stáže v ateliéru Vasila Artamonova a Argišta Alaverdyana na brněnské FaVU. Z posledních výstav: Forsythia (2025, Hidden gallery v Praze), Tichý přítel (2024, součást přehlídky Pokoje, Praha, ve spolupráci s A. Hynštovou a D. Hlinkovou).