Vlnobytí

Vody rozpínající se do dáli a do hlubin milovali již romantici, kteří si při setkání s nimi vychutnávali vznešenost přírody – krásu její majestátní neuchopitelnosti a neovladatelnosti člověkem. Činili tak ale raději z bezpečného odstupu, zatímco naše výstava naznačuje jiný přístup. Spolu s autorkami se do vody noříme, pohlcuje nás, vznášíme se v ní, dotýkáme se jejích obyvatel, kráčíme pod hladinou po dně. Může
nám to naznačovat, že dnes již bezpečná distance neexistuje, protože nás s tím, co nás obklopuje, spojuje předivo vztahů a závislostí, v nichž hraje voda – základ a zdroj života na Zemi – jednu z ústředních rolí.
Vodu zde můžeme vnímat také jako metaforu proměnlivosti a času. Přesněji různých časů – známe krátký čas lidský i hluboký kosmický, v němž jsou dle Nietzscheho lidé jen marginálním jevem, minutou ve vesmíru. Autorky nás však nutně nevedou až do těchto časových propastí a věnují pozornost spíše přírodním a geologickým věkům, které jsou spjaty se slupkou naší planety a se životem v ní. Jsou to časy oceánů,
medúz, skal, letících mraků, lidských těl a výtvorů. Ty jsou prostoupeny neklidným děním a nikdy neustávajícími procesy vznikání, zanikání a proměn těchto entit. Transformacemi, které nám mohou připomenout donekonečna stoupající a klesající hřbety vln na mořské hladině.
Právě tomuto vlnobytí, které, spíše než hlučným příbojem, je často nenápadným tichým čeřením, až vzbuzuje pocit neměnnosti, věnují autorky pozornost. Sochařka Simona Novická dlouhodobě citlivě využívá materiály (hlíny, popely, dřeva, sůl, trosky staveb…), které získává z konkrétních vybraných lokalit, v našem případě z dočasně částečně odhaleného dna Liptovské Mary (projekt Pod hladinou). Ty pak ve svých instalacích představuje jako nenápadné aktéry a žádá nás, abychom se alespoň na okamžik naladili a stali se svědky téměř nezaznamenatelně probíhajícího okorávání, vysychání, rozpadu, vsakování, prorůstání, pohlcování, umírání a vznikání… Ukazuje nám, jak se tyto procesy proplétají a vzájemně prostupují, že počátky i konce v sobě
obsahují zárodek toho druhého. A také, že přes tuto tekutost (a zároveň díky ní), v těchto materiálech zůstává uložena minulost, jakési vzpomínky v paměti Země. Když se do nich ponoříme, promlouvá k nám nejen to, co bylo, ale zaslechneme i ozvěny toho, co teprve nastane.
Paula Malinowska se do této paměti noří ještě hlouběji a riskantněji (projekt The Ballad of the Waves that Rotated the Earth). Obrací se k teorii buněčné paměti, podle níž mohou být vzpomínky, osobnostní rysy nebo návyky uloženy přímo v tělesných buňkách mimo mozek. Ve svém videu nás přivádí na mořský břeh v Portugalsku, kde se během procházek snažila vyrovnat se smrtí milované osoby a přitom nalezla mrtvou medúzu. Vypráví nám její příběh, inspirovaný existencí před časem objevené „nesmrtelné medúzy“ – mořského tvora, který dokáže převrátit svůj životní cyklus a vrátit se do počátečního stádia svého bytí. Narušuje tak naše zažité představy o (ne)smrtelnosti a konečnost individuálního těla se zde stává příležitostí k proměně v druhého. Přičemž se před námi ze dna oceánu vynořuje křehký obraz nevyhasínající planetární paměti, v níž se potkává medúzí i lidské.
Ondřej Navrátil

Paula Malinowska (*1998) vystudovala na bratislavské Vysoké škole výtvarných umění ateliéry fotografie a intermedií a v současnosti zde pokračuje v doktorském studiu. Ve svých videích, instalacích a výzkumech vychází z poznatků přírodních i sociálních věd nebo vývoje digitálních technologií. Pracuje s klimatickými,
postantropocentrickými i feministickým tématy. Má za sebou řadu samostatných i kolektivních výstav doma i v zahraničí, pobývala na rezidencích ve vídeňském MuseumsQuartier (2023) a v New Yorku (2024), v roce 2024 se stala laureátkou prestižní Ceny Oskára Čepana. Na projektu se podíleli Andrej Žabkay (zvuk) a Vladimíra Vrbiňáková (střih).
Simona Novická (*1997) absolvovala Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě, ateliér volného sochařství. Ve své tvorbě experimentuje s přírodními i lidmi vytvořenými materiály a prostřednictvím svých objektů a instalací zkoumá místa, čas, paměť, identity nebo lidové tradice, například léčitelství. Do její práce přirozeně pronikají také ekologická témata. Představila ji například v bratislavských galeriích 4D Gallery (Vrstvy, 2023) a Zahorian & Van Espen (Galéné tés psychés, 2024) nebo v banskobystrické Rozkvet Gallery (Z hĺbky bukových lesov, 2025).