Aktuální výstava

Jakub Minářů, Natálie Podařilová /Mixér

Mixér je drsný robo-název pro strojové míšení, jehož výsledkem je spojení přísad, neboli mix. Místo „mix“ říkáme též směs, cuvé, sborník, kompromis, voříšek, společnost, demokracie, láska… Míšení se nelze vyhnout. Mixér nicméně naznačuje prostor, v němž dochází k tomuto procesu řízeně. Natálie a Jakub spolu partnersky žijí; vedle individuální tvorby přešli i k partnerskému malování. Všechny obrazy této výstavy vznikly společným štětcem. Buď jako vzkazy čekající na doplnění, nebo souběžně, jako rozhovor. A to vždy bez plánování, bez jakékoli domluvy. Domluva se tu děje obrazem samotným, ale nikoli jako domluva k něčemu, nýbrž jako domluva-událost, jako prostředník i dočasný výsledek. Dočasný, neboť, jak autoři poznamenávají, jde o čistý vizuální dialog bez začátku a konce, protože zásah „druhého obrazu“ vždy překříží touhu toho prvního. Stále obnažená, živá malba. Intuitivní komunikace jako strategie spolupráce.

Komunikace je jedno z nejnadužívanějších a tedy i nejvyčpělejších slov. A přeci nám obsah toho slova společensky funguje zřejmě stále hůř. Intuice se v druhé dekádě jednadvacátého století vrátila do kurzu s tím, jak jsme si uvědomili, že svět není úplný, pokud ho nazíráme pouze racionalisticky věcným, vědeckým přístupem, navíc zatíženým jen „naším“ euroamerickým dědictvím, a přeci se malířství, coby „umění vidět“, jen těžko prosazuje přes „racionalistickou represi“, která ho, takto řečeno s Rolandem Barthesem, zasahuje především zliterárněním obrazu. Vrátit diváka do vášnivé konverzace s obrazem, do vciťování, do čtení v tkáni! Jak by nás to asi všechny změnilo ve vzájemném naslouchání?!

Největším kapitálem jsou dnes informace. Ty musí být jasné, přesné a rychlé, aby přinášely žádoucí moc. Domlouváme se emotikony, takže při tom všem mluvíme o nadvládě obrazu nad slovem, ale, jak známo, ikony se píší, tedy i překládají. Jsou tedy v duchu požadavku přesných slov a čísel zase jen souznícím trendem dostat i něco tak obtížně postižitelného jako je emotivní stav, do jednoduše „čitelného“ znaku. Naproti tomu umělkyně či umělec nutně nepoužívá gesto z katalogu, ale může jej tvořit. Čtení takového gesta je pak i pro diváka aktivní dobrodružný proces. S neuzavřenou výpovědí. Abstraktní kompozice Jakuba a Natálie k nám nemluví prostřednictvím gesta jako znaku k přečtení, k poznatku, který má být přijat, který jako rébus vede k rozuzlení díla, ale malířským gestem, které „plodí všechno ostatní, aniž by cokoli bezpodmínečně vytvořit zamýšlelo“¹. Chuť cestovat s takto neexaktním, neověřitelným cílem, je vedle nezpochybnitelného podílu na rozšiřování světa také antipolarizačním cvičením a rebélií proti světu orientovanému na výkon.

Prostředí pro „čtení“ obrazů dotváří další z Jakubových projektů spojených pod názvem lab HRI. Dřevěné konstrukce fascinují svou dráždivou pozicí mezi uměleckým a užitným objektem, mezi sochou a nástěnkou, mezi řemeslnou účelností a fantastickou hrou, mezi prostým pódiem a koncepčně určujícím prostorovým rámcem, mezi plnou pozorností a tím, co má zůstat v pozadí.

Petr Kovář