Výjimečný stav

Rudolf Samohejl

 

 

Rudolf Samohejl zabydlel galerii OFF/FORMAT. Jako by chtěl vyslyšet některé její návštěvníky, kteří občas utrousí, že tady by byl skvělý byt. A nebo se vracel k dávné historii prostoru, kdy zde byl hned celý úl svobodáren. K útulnosti jistě významně přispěla podlaha z lisované dřevotřísky, kterou do galerie vložil. Na tu pak rozmístil reprezentace nám notoricky známého bytového
vybavení. Je tu naddimenzovaná kozačka, v již reálnějších proporcích křeslo, stolní tiskárna, fragment pračky, vařič. A na zdi nápis. Mezi tím se pohybují postavy obyvatel, zcela soukromě bych tipoval na rodinný sraz či návštěvu přátel. Zároveň však tento environment zůstává i výstavním prostorem. Podlaha přispívá k jeho sjednocení a “vyčištění”, je pozadím, na němž objekty lépe vyniknou. Ty ve své izolaci poutají pozornost podobně jako tradiční díla. Figury pak mohou být viděny jako klábosící vernisážoví návštěvníci, kteří tu byli již před námi a my musíme nahlížet přes jejich ramena. Na rozdíl od milovníků umění z masa a kostí však tito železní klátivci neodejdou, ani když si počkáme třeba až do zavíračky.

Autor o několik let dříve na vltavském nábřeží postavil před sochu Mánesa malířský stojan, či navrhoval ukrýt pomník Jiráska do domečku, aby ve svém literárním zadumání nebyl rušen dopravou. Symbolické monumenty rozvíjel v příběhy s privátními rysy. Teď se vydává spíše opačným směrem, z konkrétního extrahuje obecnější a abstraktní. Brněnskou instalaci lze vidět jako redukovaný příbytek, v němž jsou podtrženy některé elementy – spotřebiče a kusy vybavení, obyvatelé, architektura – a především ohledávány vztahy mezi nimi.

Předměty, které si autor vybral ke ztvárnění, patří k těm nejběžnějším, často máme tendenci je přehlížet, zesamozřejměné splývají s naší všedností. Někdy je skutečně zaregistrujeme teprve v okamžiku, kdy potřebují opraváře, či se jich chceme korektně zbavit. To však neznamená, že by v lidských životech byly jen epizodickým činitelem. Naopak, nesmazatelně se vtiskují do našeho
prostoru, času a pískových těl. Jako by to symbolizovala i podstata některých vystavených objektů, které jsou jen dutými krustami, otisky vzatými z nepřítomné domácí elektroniky. Neviditelné předměty zde zanechávající hmatatelné stopy. Na zdi zas nalezeneme nápis, vytvořený z písmen, která byla odlita z textů na pomnících. Můžeme ho vidět jako jakousi řeč architektury, která přestává být jen obálkou dění a cosi nám říká…

Stvořitelé a jejich výtvory v neustálém dialogu, vzájemně se ovlivňující, poznamenávající, přeskupující… Autor neprosazuje konkrétní interpretaci, nenabízí izolovanou sondu do přesně dokumentované oblasti. Spíše rozvrhuje mnohovrstevnaté téma a s poetikou mu vlastní buduje jeho alegorii. A je na nás, abychom se (v ní) zamysleli.

Ondřej Navrátil

 

                       

Foto: Martina Schneiderová

«

OFF FORMAT © 2024, všechna práva vyhrazena  .  Cookies  .  code by MFÁčko  .  webdesign by Pinxit.cz