Alaverdyan Brussmannová Hnízdilová Hurych Procházka Willertová

Argišt Alaverdyan

Tereza Brussmannová

Romana Hnízdilová

Martin Hurych

Přemysl Procházka

Aneta Willertová

 

 

HRAna

 

Na základní škole jsme s kamarádem hráli takovou smyšlenou hru, “Co bys udělal, kdyby…“ Většinou jsme si takto krátili čas chůze kamkoli, jeden z nás povídal, co se „děje“, a druhý mu odpovídal, jak na situaci reaguje. Nezřídka jsme se přitom na lesních cestách propadali do podzemních labyrintů, čelili divokým zvířatům a všelijak dokazovali odvahu a vzájemné přátelství na život a na smrt. O pár let později přišly „hry na hrdiny“, Pán prstenů, Dračí doupě, Shadowrun,… Byl jsem fascinován, že pro naši dětskou hru někdo udělal pravidla. Opět žádná hrací deska, jeden vypráví a druzí říkají, jak na situaci reagují. Novinkou však byly kostky a sešit, který podrobně „přikazuje“ postup a důsledky pádu do podzemního labyrintu nebo souboje s divokým zvířetem. Spontánní fantazie a představivost byly ve svém průběhu korigovány racionální strukturou pravidel. Z čistě subjektivního prožitku formulován objektivní postup.

Právě tento kontrast či snad synergie je určujícím východiskem výstavy HRAna. Vystavujícími jsou studenti z Fakulty výtvarných umění v Brně a z Akademie výtvarných umění v Praze, kteří si pro svou práci nastavují vstupní pravidla, racionální řád, koncept, který ovšem vzápětí otevírá prostor pro spontaneitu, imaginaci, náhodu. Výsledné umělecké dílo je tedy sou-hrou těchto poloh tradičně pojímaných jako protikladné, je jejich hranou.

Argišt Alaverdyan se ve svých malbách inspiruje konkrétními hrami, ať už deskovými nebo těmi, ke kterým uživatel přichází skrze prostředí fyzicky rámované displeji a monitory. Hranice obrazového hracího pole se stává samotným námětem obrazu, úvahou o realitě budované množstvím překrývajících se subrealit, přitom poskytuje autorovi prostor k intuitivnímu zkoumání klasických malířských prostředků, jako je plocha, barva a její přechody.

Skutečné hrací pole do galerie zasadila Tereza Brussmannová. Návštěvníky vybízí k tenisové hře s raketami Artis a Talent na hřišti, které si každý z hráčů může nalajnovat sám. Přesto však je hráčův pohyb v něm, jeho schopnost reagovat, limitována součinností s protihráčem. Jakýkoliv souboj je možný jen díky spolupráci protivníků, jen díky společně akceptovaným pravidlům.

„Mám v sobě nasátý svět, který má možnost, schopnost a potřebu vše pojmenovat,“ komentuje Romana Hnízdilová svůj soubor digitálních koláží, které vycházejí z vizuality náhodně vybraných flatlay fotografií z instagramu. Jejich konkrétní významově jasně zařazený obraz autorka nahrazuje tušením, hrou s představivostí, „jako když poslepu hledáme předměty, jejichž tvar nám něco připomíná, ale nedokážeme říct, o co jde.“ Jakákoli odpověď přitom může být pravdivá. Jakákoli odpověď je pravdivá.

S pravdivostí ve svých obrazech operuje také Přemysl Procházka. Jeho malby, svobodné nesvázaností pravidly a poučkami, s nimiž pracují školení umělci, za osobitě naivizující výtvarnou stylizací odkrývají osobitě naivní koncept „materiálové pravdivosti“. Tato tvůrčí podmínka nutí autora nahrazovat malířskou iluzi doslovností – cihla je spodobněna cihlou, betonový sloup betonem, strom svojí větvičkou. Lidská postava je pak materiálově filosofickým experimentem…

Audioinstalace Martina Hurycha, Klekání, je inspirována tématem klinické smrti. Čtrnáctiminutová skladba zachycuje zvonění kapličky ve vesnici Lubná u Poličky. Martin pořizoval zvukový záznam opakovaně během dvou měsíců, nahrávky jsou poté stereofonně zmixovány tak, že v levém a pravém kanálu zní odlišné dny. Nekončící klekání navozuje kontemplativní stav beztělesnosti, deziluzi prostoru a času. Zároveň je tento koncept narušován mimochodným bzučením živého, příjemně smrtelného hmyzu.

Než se v loňském roce přestěhovala FaVU do nové budovy, označila si pro sebe Aneta Willertová krátkou slovní značkou několik tamních osobně důležitých míst, momentů interiéru s otiskem prožitého. Tyto následně vkládala do vyhledávače youtube; z obrazů nesených slovy se začaly stávat opět obrazy. Výsledkem je přenos vlastní ve své podstatě intimní zkušenosti skrze náhodně generovaná videa z youtube do vizuální koláže. Filtr sentimentu? Svět jako objekt přivlastňovaný subjektivním vnímáním.

(Petr Kovář)

 

OFF FORMAT © 2017, všechna práva vyhrazena  .  code by MFÁčko  .  webdesign by Pinxit.cz