Galaxie smutných rozkoší

Václav Magid / Galaxie smutných rozkoší

7. 11.–19. 12. 2018

Zóna konečné stanice metra C na pražském sídlišti Jižní město měla v předlistopadovém období připomínat hvězdné úspěchy lidstva. Zastávka byla dedikována kosmonautům, na vesmírné lety odkazovala také sochařská výzdoba a názvy okolních ulic. Ještě v roce 2001 zde přistálo multikino s případným názvem Galaxie. Nicméně již předtím byla stanice přejmenována na Háje a okolí dnes po vyprchání lesku nového zanechává v návštěvníkovi jen dojem nehostinnosti a devastace. I kino bude brzy zavřeno, protože pozornost investorů se mezitím přesunula k nedalekému Centru Chodov. To bylo rozšířeno a rekonstruováno do podoby druhého největšího nákupního střediska v ČR, místní náhražky městského centra s obrovskou nabídkou zboží a možností trávení času, efektní architekturou a načančaným designem. I vzkvétající Chodov však dříve či později čeká osud trefně přejmenovaných krachujících Hájů.

Václav Magid ve svých kresbách a videích mixuje hrany hájské architektury s křivkami chodovské a doplňuje je postavami lidí, kteří se většinou ubírají za nákupy. Svými slovy tak před námi načrtává obraz poklidné každodenní existence na pozadí postupující sebedestrukce civilizace. Globální kapitalismus či klimatická změna jsou příliš komplexní entity na to, abychom do nich mohli výrazně zasáhnout individuálním jednáním, a zároveň se každého z nás bezprostředně dotýkají. Jsou současně příliš vzdálené i příliš blízké. Den za dnem přispíváme svým drobným dílem k nespravedlivému ekonomickému uspořádání a environmentální krizi – pokaždé, když si kupujeme jídlo v supermarketu vykořisťujícím dodavatele a zaměstnance, když si vybíráme oblečení v nadnárodním řetězci zneužívajícím levnou pracovní sílu na druhém konci světa, když využíváme k dopravě prostředky poháněné fosilními palivy nebo když se stravujeme produkty živočišné výroby. Rozhřešení, které si přitom obvykle dáváme, říká „pro jednou se toho tolik nestane“: dobře víme o plastech zamořujících oceány, ale vodu v plastové láhvi na jedno použití si přesto koupíme. Cynismus tohoto „pro jednou“ není etickým selháním jednotlivce, ale má systémovou povahu – není projevem pohodlnosti či excesivně konzumního života, ale týká se zajišťování základních životních potřeb v rámci nastavených podmínek. Musíme to či ono udělat ještě jednou a pak znova a znova, abychom nepošli hlady, měli co na sebe a mohli se dostat z práce domů, přičemž šetrnější a udržitelnější varianty jsou pro většinu z nás nedostupným luxusem. Bez chování, v němž jsou ústupky natolik časté, až se pro nás staly samozřejmostí, by jistě nebyla možná ani tato výstava. Volba rozpoznatelných rámečků z Ikey to symbolizuje… Komplexní a nekontrolovatelné důsledky našeho každodenního chování se ukáží až jeho mnohonásobným zmnožením. To je ale možné uvidět jen z odstupu. Teprve při distancovaném pohledu zvnějšku se mohou různě vzdálené jednotky spojit do čitelného útvaru – podobně jako se různě vzdálené hvězdy pro pohled spojují do souhvězdí a galaxií.

Václav Magid se zde zároveň dotýká svého dlouhodobého tématu vztahu bytí a estetického prožitku. Ona mezihvězdná perspektiva totiž umožňuje nejen nahlédnout procesy komplexně, ale ve svém odstupu je také dehumanizuje a zbavuje existenciálního rámce. Kolotání těl v kulisách Jižního města se zde může jevit jen jako ornament, v němž jsou lidé zaměnitelnými a nahraditelnými barevnými skvrnami. Tato estetizace tak dovoluje povznést se nad obavy z následků, hrůzu ze světa bez lidí, sledovat ničivé mechanismy, ale také je vyjádřit. Přičemž to vše se může stát poutavou podívanou. Pozorovali jste někdy Tinguelyho sebedestruující strojky? Docela zábavné, že?

Václav Magid, Ondřej Navrátil

 

 

 

«

OFF FORMAT © 2024, všechna práva vyhrazena  .  Cookies  .  code by MFÁčko  .  webdesign by Pinxit.cz