Vypůjčená krajina

Pavel Jestřáb, Tomáš Kajánek, Vladimír Kovář, Denisa Krausová, Matěj Smetana, Michal Šmeral

26. 9. – 30. 10. 2018

 

Možná to znáte. Jdete, pohlédnete doleva a vidíte Lorraina, o kus dál Mařák, a tamhle… není to Newman? Díla umělců se mohou při pohledu na krajinu zjevovat jako neodbytní duchové a nemusí to být jen ta, ve kterých je krajinný výsek explicitním námětem. Stačí detail, barva, tvar, putující myšlenka…

Je asi přirozené, že osobní zájmy a znalosti se promítají do percepce okolí. Navíc, jak nám sděluje environmentální estetika, zkušenost s uměním je obecně důležitým prizmatem, skrze které na své prostředí pohlížíme, šablonou, kterou přikládáme, hodnotíme-li je. (De)formuje tak společně s vědeckými poznatky a dalšími faktory naše vnímání a prožívání krajiny či přírody.

Vytane-li vám někde na mysli toto umělecko-krajinné příbuzenství, možná si s ním chvíli pohráváte nebo ho i vyslovíte, jste-li ve společnosti stejně naladěných. My jsme na tomto principu vytvořili výstavu. Její koncept se zrodil nedaleko Brna, na konkrétním místě během jednodenního potulování březnovou krajinou. Víceméně spontánně nám lokalita začala v limitech našich znalostí, zkušeností či emocí asociovat různá umělecká díla. Z takto postupně vygenerovaného souboru jsme vybrali šest projektů, které jsme si od autorů, netušících proč, vypůjčili. Jejich instalaci v galerii jsme doplnili dvěma objekty, které jsme získali přímo z tematizovaného místa (poté co jsme je nahradili v potu tváře vyrobenými funkčními kopiemi) a staly se muzealizovanými doklady jeho skutečné existence. Ve výsledku vzniklo jakési diorama, Smithsonovské nemísto, odkaz na jinde a jindy. V něm jsou jednotlivá díla jakýmisi znaky, jejichž význam ne vždy koreluje s jejich původními autorskými obsahy. Toto nové čtení je však zároveň pro diváka nezřetelné, protože díla nejsou ilustrativním popisem lokality či situace a odkazují na asociace často osobně specifické a obecněji obtížně čitelné. Instalace tak není prezentací  několika děl v jejich původním významu, ale ani výzvou k iluzornímu pokusu o rekonstrukci onoho místa, krajiny Jestřábovsko-Kajánkovsko… Šmeralovské. Čím tedy je?

Možná je všechno ještě trochu jinak. Klíčem nejsme ani tak my, ale krajina. Ta, jak dobře víme z dějin umění, se především v posledním půlstoletí podílela na vzniku mnoha uměleckých děl. Jak posel nebes vedla například ruce tvůrců (Milan Maur) či vytvářela přímo artefakt (pro Michala Kindernaye). Domnívám se však, že málokdy byla spolukurátorem výstavy, podílela se takto bezprostředně a direktivně na koncepci výstavy. Což se v kontextu stále rostoucího významu kurátorské praxe musí jevit jako trestuhodné opomenutí.

A co nám zamýšlí krajina svou výstavou sdělit? Kdo ví.

Pouze za sebe mohu načrtnout jednu z fádnějších interpretací. Prezentace se mi jeví jako listář vztahů člověka ke krajině. Fotografie zneviditelňující Tomáše Kajánka mi symbolizují práh lidské existence na zemi, ve smyslu jejího otisku i možného konce, veskrze aktuální ekologické téma. Video Pavla Jestřába ukazuje na nemožnost splynutí s krajinou a to ve všech významech zvýrazněného slova. Velký formát Denisy Krausové připomíná lidskost i nelidskost našeho okolí, strach i naději, která z nich vyplývá. Vlčák Matěje Smetany pak tematizuje péči o krajinu, její „výchovu a ochranu“, čehož se dotýkají i dva hosté z lesa – krmelec a koš – hybridní struktury mezi přírodou a kulturou. Půl století staré krajinomalby samouka Vladimíra Kováře přinášejí touhu po jejím přivlastňování skrze již přijaté modely jiné specifické činnosti. Vertikála Michala Šmerala se pak již stává substitucí zmizelého.

Anebo je to jinak? Vypůjčte si krajinu…

 

Ondřej Navrátil

 

                

Foto: Martina Schneiderová

OFF FORMAT © 2018, všechna práva vyhrazena  .  Cookies  .  code by MFÁčko  .  webdesign by Pinxit.cz